Rozhovor s Vladimírem Kubátem-Wikim (RADAMBUK), ředitelem Celostátní velké výměny zkušeností 2004
Kolik lidí se letos přihlásilo – jaký je vlastně o CVVZ 2004 v Českých Budějovicích zájem? Padl v tomto směru nějaký rekord?
Letos jsme poměrně důsledně prováděli prezenci výhradně pomocí webových stránek, čili internetově. Nakonec se tam objevil počet registrovaných účastníků 1356. Osobně se domnívám, že jde skutečně o rekord, ale nechci se přít; možná, že někde jinde někdy jindy jich bylo registrováno víc. Mám za to, že v předchozích letech byl největší zájem asi o Prahu, kde registraci při počtu 1200 přihlášených účastníků stopli. Zdá se mi také, že v jednom z předchozích ročníků – tuším, že v Brně – bylo kolem 1400 přihlášek; jak říkám, nechci se přít.
Slyšel jsem, že jsou zde i účastníci ze zahraničí. Můžete říci, odkud?
Celostátní výměna se stala letos hostem zahraničního projektu Máme jiné podmínky, který jsme realizovali ve spolupráci s Českou národní agenturou Mládež. Jde o projekt, který mapuje rozdílnost forem práce s dětmi a mládeží, a především podmínek pro tuto práci na straně Čech, Horního Rakouska a Dolního Bavorska. Na jednom ze zdejších seminářů prochází křtem ohněm to, co bylo v projektu vytvořeno. Účastníci semináře se táží, hledají „mouchy“ a díry, které zmíněný materiál má. Metodický materiál by po dopracování měl být ku pomoci sdružením majícím zájem o spolupráci se zahraničím právě v daných regionech. Dalšími významnými zahraničními účastníky CVVZ jsou Slováci; je jich tady hodně, myslím, že okolo padesáti. Přijet měli i hosté z Francie, naneštěstí však ochořeli. Už jsme s nimi letos jeden projekt uskutečnili; Francie je pro nás trochu exotická země, nicméně i tam se pracuje s dětmi a mládeží a zájem o spolupráci s námi je poměrně velký.
Pokud můžete srovnat letošní českobudějovickou CVVZ s minulými ročníky, odlišuje se v něčem podstatnějším? A jestliže ano, tedy v čem?
Organizátoři předchozích ročníků dělali stop-stav v momentu, kdy se lektorovi naplnil jeho program. Poslední dobou tuto záležitost ošetřili prostřednictvím internetu: jakmile počítadlo dosáhne určitého čísla, do programu se již dále nelze přihlásit. Někteří naši předchůdci v tom byli tak důslední, že na své akci nezveřejnili ani přehled programů, aby někdo náhodou nemohl přijít někam jinam. Každý dostal lísteček s ústřižkem, kde bylo napsáno, že nastupuje ten a ten den v tolik a tolik hodin tam a tam do určitého programu. Mně se to nelíbí, protože se domnívám, že bohatost a košatost cévévézetky tím trpí. Zvolili jsme raději odlišný systém, kdy není nutno se do programu napevno přihlásit. Jeho slabiny jsme se pokusili obejít tím, že jsme programy, o které byl opravdu velký zájem, zopakovali, zdvojili nebo ztrojili. Proti nim jsme se také snažili postavit stejně populární programy, aby se zájem účastníků mohl rozmělnit. Jak se nám to podařilo, posoudí účastníci. V první chvíli, kdy tu vypukal trošku zmatek, jsem z toho měl hodně velký děs. Teď si ale myslím, že lidé už pochopili náš systém; pochopili, že mají volnost a že když se někdo nedostal tam, kam chtěl, půjde na jiný, podobný program, který se mu líbí.
Když se nyní porozhlédnete a projdete kolem, co Vás nejvíc těší a co pro Vás byl při přípravě téhle akce největší oříšek?
Před čtyřmi lety jsme zde uspořádali akci. Obratem mě potěšilo, že když jsme sem do školy přišli a řekli jsme, že bychom ji chtěli udělat znovu tady, tak rozpřáhli náruč a pravili: Pojďte na naši hruď. Tím pádem bylo vidět, že jsme si tady neudělali špatné jméno a že spolupráce se zdejší školou byla opravdu dobrá.
Některé prognózy říkaly: Budějovice jsou daleko, lidé sem nepřijedou. Proto nás také potěšilo, že jsme se možná skutečně přiblížili rekordu v počtu přihlášených účastníků. Samozřejmě se o ně stará spousta lidí – dohromady okolo 140 organizátorů – kteří se tady „otočí“ v průběhu pátku až neděle. Za druhé mě tedy těší, že jméno našeho RADAMBUKU je natolik dobré, že přišli.
Je skvělé, že ačkoliv nejsme jedna organizace – jsou tady lidé z domu dětí, junáci, pionýři, debrujáři, je tady Česká tábornická unie, Azimut… těch sdružení je celá řada – spolupracujeme. A je úplně jedno, kdo z jakého sdružení je. To by byla třetí věc, která mě těší nezměrně.
A pak pochopitelně i fakt, že připravené programy jsou naplněné. Je to tady živé; lidé vědí, proč sem přijeli. A potkávají se s tím, s kým se chtěli potkat.
Příští rok by se cévévézetka měla konat v Třebíči. Uvidí se, jestli ob rok bude v Ostravě, Chrudimi nebo Přerově. Ale ať už bude kdekoliv, co byste dalším ročníkům CVVZ přál?
Samozřejmě, že bych jim přál nadále přízeň „chlebodárců“ – ministerstva školství, které je základním zdrojem financí pro tuto akci. Díky jeho podpoře se mohla uskutečnit, a není to nikterak levná záležitost. Nejde totiž jen o to, že ministerstvo poskytlo své prostředky. Když se ministerští úředníci přijedou podívat „do terénu“ a chtějí si poslechnout názory lidí, to je velmi cenné. Příštím ročníkům cévévézetky bych také přál, aby jejich krajští úředníci byli tak vstřícní jako ti naši. Přál bych jim, aby měli stejně tak dobrý tým spolupracovníků, jako je tady. Přál bych jim méně zmatků, než se „podařilo“ nám. Přál bych jim, aby měli ještě o něco lepší počasí, než jsme měli my (kývne směrem k oknu) – pravda, venku není příliš teplo. A určitě pevné nervy.
Děkuji za rozhovor.
