Již téměř patnáct let u nás probíhají společenské změny, které nejsou pro děti vždy jen pozitivní. Došlo i k velkému nárůstu negativních společenských jevů (kriminalita, drogové závislosti, šikana, rasismus, fotbalové chuligánství), někdy i zcela nových (pornografie a násilí v médiích včetně internetu a počítačových her, komerční sexuální zneužívání, gamblerství, sekty). Při jejich potírání je nutno kombinovat prevenci s represí.
    Prevence zahrnuje nejen ochranu dětí a mládeže před těmito negativními jevy a maximální, nejen finanční, podporu práce s dětmi a mládeží a nekomerčních nabídek trávení volného času, ale i společenské uznání veřejné prospěšnosti práce tisíců dobrovolníků, jakož i stanovení povinnosti veřejné správy vytvářet podmínky pro jejich činnost.
    Již od roku 1986 se v Československu datují pokusy o komplexní legislativní úpravu této problematiky zákonem o mládeži, jaký existuje v celé řadě evropských států. Dva pokusy po roce 1990 skončily odmítnutím návrhu v Legislativní radě vlády ČSFR. V samostatné České republice v roce 1996 tehdejší ministr školství, mládeže a tělovýchovy Pilip veřejně slíbil předložit do vlády podobný zákon. Resort však začal pracovat na návrhu zákona až v roce 2001.
    Mezitím se prioritním tématem v celé Evropě stala účast mládeže na životě společnosti, jedním slovem participace. Pro prevenci mezigeneračních konfliktů a pro realizaci práv zakotvených v Úmluvě o právech dítěte, která je od roku 1991 součástí našeho právního řádu, je důležité, aby se děti a mladí lidé mohli vyjadřovat ke všem otázkám, které se jich týkají, a tím i k podobě společnosti, ve které budou žít. Místy, kde by se to mělo dít, jsou v první řadě školy a obce, kde tráví dětství a mládí. Děti a mládež mají mít reálné možnosti mluvit do toho, zda se v jejich obci např. mají stavět garáže, nebo hřiště a klubovny. O tom je nejen dokument Rady Evropy „Charta účasti mládeže na životě obcí a regionů“ z roku 1991, ale zejména Bílá kniha o mládeži, vydaná Evropskou komisí v roce 2001 jako doporučení všem členským státům EU.
    Ani žákovské a studentské samosprávy, ani soustava parlamentů dětí a mládeže, jež se v Česku již řadu let rozvíjejí, však taková práva nemají legislativně zakotveny. Chybějící legislativu a porušování Úmluvy opakovaně kritizoval i Výbor OSN pro práva dítěte, ale jeho doporučení naší vládě (naposledy z ledna 2003) nebyla zveřejněna.
    Proto jsme přivítali, že odbor mládeže Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy komplexní návrh zákona vypracoval, zorganizoval k němu veřejnou diskusi včetně uspořádání Národní konference o mládeži v roce 2002 a že se v říjnu návrh zákona dostal do Legislativní rady vlády. Kvůli připomínkám řady ministerstev sice již nebyl komplexní, ale značně okleštěný zejména na problematiku práce s dětmi a mládeží ve volném čase, přesto však obsahoval klíčová ustanovení o povinnostech obcí a krajů v součinnosti s organizacemi dětí a mládeže vypracovávat a realizovat politiku vůči dětem a mládeži a finančně podporovat subjekty pracující s dětmi a mládeží, včetně jejich participace na rozhodování o všech otázkách, které se jich týkají, na všech úrovních státu. To jsou věci, které jsou nepochybně v životním zájmu celé mladé generace Česka.
    V dubnu letošního roku však na podnět ústředí Junáka Česká rada dětí a mládeže, která se sama prohlašuje za zástupce české mládeže a jejímž posláním je „obhajovat zájmy dětí a mládeže České republiky“, požádala ministryni Buzkovou, aby návrh zákona z Legislativní rady vlády stáhla! Příčinou byl nesouhlas s některými okrajovými ustanoveními zákona: věková hranice vedoucích letních táborů, počet hodin školení vedoucích a kontrolní kompetence České školní inspekce (což bylo vesměs možno vyřešit pozměňovacími návrhy přímo v Poslanecké sněmovně). Ministryně tomuto požadavku vyhověla a materiál stáhla. Nikdo však netušil, že mezitím dojde k demisi vlády. Při obnoveném projednávání upraveného návrhu však právě ustanovení o participaci sdružení dětí a mládeže v Legislativní radě „narazila“ a budou pravděpodobně z návrhu vyjmuta. Perspektiva přijetí tohoto klíčového zákona pro zakotvení práv dětí a mládeže a povinností veřejné správy vůči nim se opět oddálila. Práce, kterou řada pracovníků MŠMT v dobré víře vykonala ve prospěch dětí a mládeže, je vážně ohrožena.
    Víme, že řada mládežnických organizací nadále trvá na co nejrychlejším přijetí zákona o mládeži. To je i stanovisko české sekce DCI, která se s tímto požadavkem obrací jak na ministryni školství, mládeže a tělovýchovy a ostatní členy vlády, tak na poslance Parlamentu ČR.
    V Praze 3. 6. 2004
    Výkonná rada DCI

    Autor