Zkušení a moudří lidé zvedají varovně prst, ale zatím nejsou příliš slyšet. Domnívají se totiž, že se děje něco nepatřičného. Něco, co by se dalo přirovnat k tomu, jako bychom se dobrovolně vzdávali svých chuťových buněk tím, že bychom jedli pouze stravu bez tvaru, chutě a zápachu. Kdosi v dalekém Japonsku to dokonce doložil statisticky – děti jsou tak málo ve skutečné přírodě, že víc než polovina žáků základních a středních škol nikdy neviděla západ slunce. Ano, umíme se prostřednictvím televizní obrazovky snadno přenést do nejvzdálenějšího konce světa, na internetu získáme ledasjakou informaci nevídanou rychlostí. Na „vlastní oči“ reportéra můžeme být u věcí a lidí, ke kterým bychom se běžně nedostali. Dospělí stále někam pospíchají, na děti mají mnozí méně a méně času. Televizně-počítačové generaci dětí pak chybí poznání těch docela obyčejných a přesto neuvěřitelně úžasných skutečností: jak voní les, jak je nebe při západu Slunce pokaždé jiné nebo že ráno je na louce rosa. Já měla to štěstí, že jsem tohle všechno poznala. Hlavně na táborech PS Slunce v údolí nedaleko Kletečné na Pelhřimovsku. Je úžasné, že do toho milého údolí jezdí kluci a holky už téměř třicet let, jen název sdružení je maličko jiný (www.slunce.net). Je neméně úžasné, že i jiná údolí ožívají v létě dětskými hlasy a že je stále ještě hodně (chtěla jsem napsat „dost“, ale takových lidí není nikdy dost) dospělých, kteří svůj volný čas dovedou darovat. Je to velmi vzácný dar.
Na vlastní oči
