„Musíme se v budoucnosti navzájem lépe poznat, má-li to být budoucnost, jakou si přejeme“ – historický výrok jednoho z otců – zakladatelů AFS, dobrovolného řidiče ambulance AFS bezprostředně po skončení války. Občanské sdružení AFS Mezikulturní programy je národní organizací mezinárodní neziskové organizace AFS Intercultural Programs, která se věnuje vytváření a poskytování příležitostí k mezikulturnímu vzdělávání v 55 zemích celého světa. Kmenovým programem organizace je Roční program pro středoškolské studenty, jehož účastníci po dobu jednoho školního roku/semestru absolvují pravidelnou školní docházku v hostitelské zemi a žijí v hostitelských rodinách, které je na dobu pobytu přijmou za své a poskytují jim základní zaopatření.
Japonec na rok Pražanem
Každým rokem „zdomácní“ v České republice na 50 středoškoláků ze všech koutů světa. Díky hostitelskému programu mezinárodní nevládní dobrovolnické organizace AFS Mezikulturní programy se mladí Thajci, Američané, Islanďané, Němci, Chilané nebo právě Japonci mají možnost ponořit do všední každodennosti českého životního stylu – stávají se součástí rodiny, která se rozhodla je dobrovolně hostit, navštěvují místní střední školu a prožívají intenzívní mezikulturní zkušenost, která se pro většinu z nich stane neopakovatelným zážitkem.
Je pátek, osm hodin ráno a ze soupravy metra, která vjíždí do stanice Budějovická, už vidím čekajícího mladého muže. Mám schůzku s Kotou Ageiwou, osmnáctiletým Japoncem, který si pro svůj roční pobyt vybral Česko. Budeme si povídat o Praze 4, o Japonsku a o tom, jak Kota vnímá obě místa a rozdíly mezi nimi.
Kota pochází ze Sappora, dvoumilionového města, které leží na úpatí hor a zároveň jen čtvrthodinu cesty na kole od moře. Ve školním roce 2003/04 se ale jeho adresou stala Praha 4, kde žije v domku své hostitelské rodiny.
Jak jezdíš do školy?
„V Japonsku jezdím do školy vlakem, a pak na kole, které si nechávám na nádraží. Druhé kolo mám doma. Je to obvyklé. V Česku nejsou kola moc normální, je to spíš sport. Ale v Japonsku všichni mají kolo a jezdí každý den,“ vysvětluje Kota plynulou „pražštinou“. „Já ale nemám kolo rád, tady jsem moc spokojený, český transport je moc dobrý, teda v Praze aspoň,“ říká zkušený uživatel veřejné dopravy.
Co se Ti tady nejvíc líbí?
„Asi město. Je fakt krásné. A exotické. O Vánocích ukazovali Prahu v japonské televizi, když na Starém Městě spadl vánoční strom. Můj kamarád mi poslal snímek a ptal se, jestli jsem v pořádku,“ vzpomíná Kota.
To nebyla moc dobrá reklama. Co ještě víte o Česku?
„Ve škole se učíme zpívat Vltavu od Smetany. Ale s japonským textem,“ objasňuje Kota a hned několik prvních taktů zanotuje.
Stýská se Ti po něčem z domova?
„Ne. Ani jednou jsem nelitoval, že jsem přijel. Jenom mi chybí tradiční japonské jídlo.“
Když už mluvíme o jídle, co Tě v této souvislosti překvapilo?
„Třeba první den doma, když jsme jedli, tak mi nejdřív dali polévku. V Japonsku se na stůl dává všechno najednou, tak jsem si několikrát přidal, protože jsem si myslel, že nic dalšího nebude. Asi jsem vypadal hodně hladově. A pak přišly na řadu špagety…“ směje se svým českým začátkům Kota.
Kolem stolování je asi hodně odlišností…
„Ano. Tady se nic neříká na konci jídla. V Japonsku musíme říct: „Bylo to výborné“. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl. Pořád jsem se ptal, co mám říkat. Ale prý nic, že je to v pořádku.“
Vzhledem k tomu, že jsi tu teprve půl roku, Ti jde čeština skvěle. Který jazyk je složitější?
„Nevím. Ale díky češtině chápu lépe japonštinu. Znakové písmo i gramatika jsou asi těžké pro evropské lidi. Máme úplně jiný základ. Myslíme stejnou věc, ale řekneme něco jiného. Pojmy jsou úplně jiné,“ snaží se mi vysvětlit Kota.
Můžeš napsat něco pro čtenáře novin Prahy 4?
(Kota v rychlosti něco „maluje“.)
A co to znamená?
„Drahým všem obyvatelům Prahy 4“
Jak v Japonsku řešíte typické městské problémy, třeba psí bobky?
„Musejí se sbírat do sáčků u košů, které zajišťuje prefektura. A je ilegální, když to neděláte.“
Je v Praze větší nepořádek, než v Sapporu?
„Nepořádek? Ani ne. Je to jako každé velké město. Jen nemám rád graffiti, ale to je i v Japonsku.“
Jak je to v Sapporu s odpadky?
„Odvoz je skoro stejný, jedenkrát za týden. Musíme třídit odpady – papír, plasty a sklo. Různé dny v týdnu přijíždějí pro různý typ odpadu.“
Co policie, bezpečnost, kriminalita? Jaký je rozdíl?
„Český policista vypadá moc silně. Má velkou zbraň. V Japonsku je moc malá, bum bum. (Kota živě gestikuluje.) Český policajt vypadá jako voják. Japonský policajt je spíš hodný, vždycky se směje, mluví se starými lidmi a radí těm, kdo neznají cestu.“
Když u vás napadne sníh, jak ho uklízíte? Taky sypete solí?
„To je fakt sůl? Aha. V Japonsku jsou veřejné služby, na které se platí daně, hodně dobré. Pořád čistí a čistí. V Sapporu ale používáme sníh i jinak. Máme sněhový festival. Největší v Japonsku.“
A co se při festivalu děje?
„Udělá se ze sněhu asi 200 soch. Taky to ukazovali tady v televizi. Nakonec všechno roztaje…“
Máte sníh každý rok?
„Jo,“ říká rozhodně Pražák Kota.
Jak je Sapporo vysoko?
„Nevím přesně, ale moc ne, protože k moři je to kousek.“
To je nádhera – kousek k moři a za městem hory. Byl jsi už na horách tady v Česku?
„Jo, na nejvyšší hoře, tam jak je hranice s Polskem. Ušli jsme 38 km pěšky, to bylo hrozný,“ vybavuje si Kota.
V Praze chodíš na Arcibiskupské gymnázium. Jsi věřící?
„Já jsem jako většina Japonců – od každého trochu. Vánoce slavíme jako křesťané, Nový rok vítáme jako šintoisté, když někdo zemře, má buddhistický obřad.“
A svatby?
„To závisí na člověku, půl křesťansky, půl buddhisticky. Ale mladí lidé mají rádi křesťanské. Máme i kostely.“
Jaký mylný stereotyp bys nám chtěl ohledně Japonska na závěr vyvrátit?
„V Čechách si myslíte, že v Japonsku je všechno jenom vyspělá technologie. Ale je tam vlastně i hodně přírody. Moderních měst je jenom několik, ale máme hodně přirozené krajiny, vulkány, hory. To bych chtěl, abyste věděli.“
Půldruhá hodina v Kotově společnosti utekla jako voda. Za celou dobu padlo kromě češtiny jen několik slov v angličtině, na vysvětlenou. Kotův úsměv a přemýšlivý pohled mi udělaly dobrou náladu na zbytek dne.
Pokud vás rozhovor zaujal a chtěli byste se dozvědět víc o možnosti hostit zahraničního studenta či další programové nabídce, obraťte se na kancelář AFS Mezikulturní programy (tel.: 222 317 138 nebo 222 324 006, případně navštivte internetové stránky www.afs.cz, jejichž prostřednictvím můžete do kanceláře i zaslat dotaz).
Lucie Čížková
autorka je dobrovolnicí AFS Mezikulturní programy
POZNEJTE SVĚT PROSTŘEDNICTVÍM
ZAHRANIČNÍHO STUDENTA
STAŇTE SE HOSTITELSKOU RODINOU
