Přemýšleli jste jako rodiče někdy nad tím, jak to mají vaše děti se svěřováním se vám? Znáte ten pocit důvěry, kdy za vámi vaše dítě přišlo a chtělo si promluvit o nějaké své záležitosti?
Otevírá své nitro, je plné očekávání, napětí i obav, jak na to zareagujeme. V tu chvíli jsme pro něj možná ti nejdůležitější.
Jak hořké pak někdy bývá poznání, že to vůbec nejsme my, rodiče, komu se jde naše dítě svěřit. Může nám to být líto, naštvat nás to, mrzet… Možná hledáme, kde je chyba, co se stalo se vzájemnou důvěrou?
Důvodů je samozřejmě celá řada, ale možná vás překvapí, že za tím není jen obava dětí z trestu nebo výměna rodiče za vrstevníky.
Během své téměř dvacetileté práce na Lince bezpečí jsem od dětí slyšela a četla spoustu důvodů, proč něco nejde říct rodičům. Nabízím vám 6 nejčastějších z pohledu dětí – společným jmenovatelem je pro všechny obava.
1. Obava z trestu
Děti se bojí říct něco, za co očekávají (více či méně přiměřený a zasloužený) trest. U nás se na to chtějí připravit, vymyslet plán, jak to sdělit, jak zmírnit trest či následky svého pochybení, jak se omluvit.
2. Nepochopení
Děti se bojí, že rodiče nepochopí, co prožívají. Bojí se odmítnutí, zlehčování potíží, jejich neřešení. Mají strach, že když už si jednou řeknou o pomoc a nedostanou ji, nebudou ji mít kde jinde hledat. (Často např. u psychických potíží).
3. Nevhodná reakce na situaci
Děti se bojí, že budou zklamané z reakcí rodiče (souvisí i s předchozím bodem), která nebude odpovídat jejich představám a potřebám – rodič buď neudělá nic, nebo bude naopak jednat přehnaně aktivně (např. při posmívání spolužáků – „to si musíš vyřešit sám, jsi chlap“, nebo naopak „okamžitě přestoupíš na jinou školu“.)
4. Zklamání rodiče
Děti se bojí, že zklamou své rodiče. V některých případech (např. když někomu pod nátlakem poslaly choulostivou fotku) mě napadá, jak statečné, ale hlavně zoufalé, takové děti musejí být. Než by si řekly o podporu a pomoc při řešení problému, raději mlčí a tváří se, že je vše v pořádku, i když ve skutečnosti se strašně trápí. Mnohé zmiňují i myšlenky na sebevraždu.
5. Rodiče se budou trápit
Mnoho dětí upozaďuje své potřeby pomoci, pochopení, podpory, jen aby – dle svého mínění – chránilo rodiče. Některé děti (např. z těch, kterým někdo ublížil nebo si samy ubližují), se nechtějí svěřit, protože si myslí, že by se kvůli tomu jejich rodiče trápili.
6. Nepřidělávat starosti
Děti často nechtějí zatěžovat své rodiče. Vnímají, že oni mají svých starostí dost – v práci, s partnerem, se sourozencem, s financemi, se zdravím… Děti mají pocit, že nemohou ještě obtěžovat se svými potížemi.
Dá to někdy spoustu práce děti přesvědčit, že si zaslouží pomoc a podporu rodičů, že je normální si o to říct. Protože když to neřeknou, rodiče mnohdy nemůžou vědět, že jejich pomoc potřebují… a většina z nás by svým dětem určitě pomoc chtěla…
Autorka Kateřina Lišková – Katka je na Lince bezpečí už od roku 1997. Během prvních deseti let se věnovala hlavně práci na telefonu a působila jako sociální pracovnice, vedoucí Linky bezpečí i jako lektorka. Postupně se vypracovala na pozici vedoucí online služeb, kde zastřešovala e-mailovou a chat poradnu. Od roku 2019 je na pozici vedoucí odborných služeb Linky bezpečí. Katka vystudovala sociální práci a občanský sektor na univerzitách v Praze a Hradci Králové.
Foto: Pixabay License – Volné pro komerční užití
