Milá babičko, milý dědečku,
píšu vám z „Retro“ tábora, který pro nás připravila společnost KreBul z Prachatic. Sice jsme děti (post)moderní doby, generace alfa, ale hrály jsme si jako „Husákovy děti“.
Celým táborem nás provázelo sbírání „céček“ – a to jako odměny za splněné úkoly, výhry v soutěžích, nebo slušné chování, které bylo v té době normou (děkuji, prosím, omlouvám se). Hned na úvod jsme se naučili pár pohybových her, jako je „Cukr, káva, limonáda“, nebo „Honzo, vstávej“.
Cvrnkání kuliček jsme měli kvůli počasí v místnosti, ale i tak jsme se snažili všichni strefit do středu kruhu, jako by to byl důlek.
S kruhem jsme pracovali i odpoledne – zdobili jsme gramofonovou desku knoflíčky. Přebírali jsme provázky a hráli s pavučinou, nebo vyráběli srdíčka z korálků.
Napsala jsem pohled i rodičům a poslala jej klasicky poštou. Skákala jsem gumu a ostatní naučila jiné techniky. Jednou jsme si i zahráli „Samá voda“. Bylo zábavné takto hledat ztracený kolíček. Slovní fotbal byl oslím můstkem k piškworkám – jelikož jsme museli držet pozornost a vědět, kam patří kolečko a křížek, samozřejmě v pevně stanoveném pořadníku. Také jsme si poskládali lodě, parníky, pouštěli vlaštovky – všichni měli práci, ale nikdo se nepředřel. Jako odměnou nám byl vlašák s rohlíkem na stojáka, jako v nějakém bufetu. Jo, a postavili jsme si bunkry, a jako v klasickém společenském vlastnictví bylo všechno všech.
Také jsme nakupovali i to, co nešlo sehnat – jen jsme to dostali pod rukou za nějaký příplatek se stovkou s Gottwaldem. Ke hrám nám hrálo rádio Jerevan s hity, jako je „Céčka, sbírám céčka“, nebo „Galeje“, „Děti ráje“. To nás i uklidnilo, když jsme pak cestovali do Českého Krumlova do grafitového dolu. Odjeli jsme špinaví s tuhou na tvářích.
Jeden den jsme si hráli i tleskací hry: „Jak se tak dívám“, „Šly tři opice“, „Měl jsem ženu…“. Uspořádali jsme i olympiádu v „Kámen, nůžky, papír“, kde každý hrál s každým a vítěz si odnesl 5 céček! Ty jsme si samozřejmě odnesli domů – udělali jsme si náramky i korále.
Spolu s diplomem jsme dostali i hodně odměn s logem města Prachatice. I my jsme předali diplom do Zdravé kuchyně Petra Stupky. Vařili tak dobře, že jsme si ani nemuseli utahovat opasky. Jo, a víte, že stále vyrábějí igráčky? Také jsme si s nimi hráli a odnesli domů. Mám od každého i obrázek v památníčku.
Celý tábor byl fajn, jen mě nebavila fronta na banány. Takovou chuť jsme na ně měli, a byly jen podpultové. Ještě, že jsem si spravila náladu u „čáry“. Vyhrála jsem céčka z Tuzexu – přesto jsme si byli všichni rovní (jen já malinko rovnější).
Vaše vnučka Kamila
