Box, bitky, sex a bony, občas kriminál, tak se dá stručně shrnout život reprezentanta Standy Tišera před sametovou revolucí. Plzeňský rodák, který se dávno považuje za hrdého pražského Žižkováka, ho odvyprávěl Marii Urbanové. Dohromady dali velmi zábavnou knihu Já byl frajer kluk. A taky hodně poučnou. Dozvíte se leccos o naší společnosti…
K Tišerovi patřil před rokem 1989 nejen vrcholový sport, vyprodaná Lucerna, ale rovněž tykání s policajty, jejich uplácení, skořápky, vekslařina před tuzexem, pražské podsvětí, později porno a herní automaty.
Neotřelé vyprávění o věcech, o nichž se u nás zas tak často nemluví, podtrhuje jazyk, jenž má ke spisovnosti, korektnosti velmi daleko. Ostatně tahle forma, Tišerův pohled na svět, je velmi osvobozující…
Tišer dobře ví, kdy se choval jako „hajzlík“, frajer a kdy chtěl spasit svět – dobře, aspoň někoho z něj, bezprizorní žižkovské děti. Díky jeho boxerskému klubu, který založil po sametové revoluci, se mu to sem tam i podařilo.
https://www.boxclub.cz/onas.html
Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-knihy-recenze-jsem-csc-celkem-spokojenej-cigan-40503952
Standa Tišer a časopis ARCHA
Stanislav Tišer a jeho Sdružení pro mimoškolní aktivity SPORT (známé později jako Box Club Žižkov), které pracuje se sociálně slabšími mladistvými, to byl v době, kdy se zakládala Česká rada dětí a mládeže, zejména na Žižkově pojem. A tak o něm a o klubu vyšel článek hned v prvním ročníku časopisu ARCHA (jejímž vydavatelem byla ČRDM). Přečíst si ho můžete v 7. čísle z r. 1999 na straně 11 pod názvem Vadilo mi, že fetovaly…
https://crdm.cz/wp-content/uploads/archa7-1999.pdf
Ukázka z knihy:
Často jsem chodil za školu, protože jsem se styděl, jakej jsem chudák, že nemam čistý prádlo nebo mi chybí pomůcky. Bál jsem se, že bych musel před všema vysvětlovat, kolik jenás sourozenců, a jak si ty věci, co všichni mají, nemůžeme dovolit. Na podzim jsme například malovali listí, to bylo zadarmo, ale pak jsem přišel domů, že potřebuju kružítko, a máma: „Co to je, kružítko?“ Nevěděla. A kdyby ho měla všem koupit, stálo by to moc peněz. Rovnou jsem věděl, že to nikdy mít nebudu, a nechal jsem to bejt. Dostal jsem poznámku a ať mi ji máma podepíše. Nojo, ale máma neuměla psát!
