Šesté číslo tištěného zpravodaje ČRDM Archa, které již zakrátko vyjde, si všímá tématu, jež se odráží už v názvu úvodního fejetonu Marie Molkové: Co je to primární prevence? „Pokulháváme ještě v oblasti tzv. „volného času“ dětí a mládeže, omezenou působností různých zájmových organizací a klubů, a především v tom, že neumíme vyhledat, oslovit a nabídnout vhodnou alternativu ohroženým skupinám mladých lidí,“ říká ministr vnitra František Bublan v rozhovoru s Jiřím Zajícem. Ten se k danému tématu navíc rozepsal i v obsáhlejším materiálu nazvaném Preventivní poznámky k prevenci.
Archiv autora: Jiří Majer
Říká: „Je lepší, když děti povykují na hřišti, než aby fetovaly za kontejnery.“ A nejen, že to říká, ale také podle toho jedná. A když „to nejde“, ptá se, proč – a rozplétá gordický uzel důvodů… Místostarosta Městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz Vilém Antončík je jedním z šesti držitelů letošní ceny Přístav – ocenění, které ČRDM každoročně uděluje za podporu mimoškolní práce s dětmi a mládeží. Na rozdíl od svých kolegů si ji však nemohl na pražské Bambiriádě osobně převzít. O krásně malovanou „trosečnickou“ láhev s ukrytým poselstvím ovšem nepřišel. Za přítomnosti ředitele Kanceláře ČRDM Jiřího Zajíce a jeho zástupkyně Hany Konopiské ji dodatečně převzal z rukou členky představenstva dětské a mládežnické rady Lenky Semotánové. Stalo se tak 8. září 2004 v Kanceláři ČRDM, kde se také uskutečnil následující rozhovor.
Zlínský Smaragd byl založen jako občanské sdružení v roce 2001 vedoucími a instruktory s mnohaletými zkušenostmi s prací s dětmi a mládeží a zájmem o tuto práci. V srpnu téhož roku pak uspořádal první vlastní tábor Zlatokopecká horečka 2001. „K milému překvapení nás všech, tehdejších členů, skončil tábor bez úhony a s velkým úspěchem u účastníků i jejich rodičů…,“ stojí na webové stránce Smaragdu. Od roku 2001 tedy pořádá pravidelně letní dětské tábory; program plný zajímavých aktivit však nabízí i v průběhu školního roku.
Poloprázdný vůz prázdninového metra a na sedadlech proti sobě dvě náctileté slečny. Pokud čekáte moralitu na téma „Mladší, uvolněte místo starším“, musím vás zklamat. O to vůbec nešlo. Slečny prostě jen tak klábosily. Ale jak! Mlčky. Žádná z nich při tom neřekla ani slovo. Metro snaživě zkracovalo vzdálenost do příští zastávky a já začal s výlovem vzpomínek na školní léta. Vztyčený ukazovák je rovný jako I, zalomené ruce s propletenými prsty, to by mohlo být R, a tři prostřední prsty přiložené k rozevřené dlani druhé ruky zase M… „Nechytačka,“ přetrhla soustředěné ticho mezi nimi ta první a druhá na to, že fajn, tak prý tedy ještě jednou. Pán, co si četl přeložené noviny, od nich na okamžik odtrhl oči, a hned je zase sklopil. Ne, tohle ještě není jeho stanice. Trochu nervózní maminka hlasitě vybídla neposedné dítko, aby se pořádně drželo, a mladík s batůžkem u dveří vagónu zívl. Spiklenecká dívčí dvojice se s novou vervou pustila do svého tajuplného rozhovoru prstovou abecedou, tak nepraktického, pomalého a těžkopádného, že každé slovo v něm vypadá jako zkamenělá stopa nějakého dávno vyhynulého alosaura. O čem si povídaly? Nevím. Nestopoval jsem toho uprchlíka z Jurského parku, a nemám tudíž ponětí, kam šel. To máte tak: tvorové vzácní jako on by se neměli plašit. A pak, není slušné číst někomu přes rameno jeho esemesky.