Archiv autora: Ludmila Rocmanová

Tak tu máme první školní den.
Den, který jsme všichni prožívali asi velmi podobně. Ten úplně první celí nervózní, v nejkrásnějších šatech, ty další už v o trochu větším klidu. Postupem let se pro školáky stává jen bolestivou rutinou: přivítání od třídní, rozdání rozvrhů, rozdání učebnic a hurá honem ven užívat to, co ještě zbývá z léta. Nové sešity ještě zejí prázdnotou – a pro některé z nás tak i zůstávaly po zbytek roku, tužky jsou ořezané a maminkám chodí hlava kolem z toho všeho zařizování okolo kroužků. To víte, to se musí s rozvrhem do hudebky vyhádat si den a čas, aby se to nekrylo s keramikou a tenisem, o oddílových schůzkách ani nemluvě.

U nás v oddíle se nový rok slavil úplně jinak…

Příběh začíná trošku tajemně. Hlavní hrdina, šestnáctiletý Jacob nám líčí, jak se nedávno událo něco, co jeho život rozdělilo na předtím a potom.

A sedm z jejích pohádek vám povím,
voní z nich růže s květem jasmínovým
a žhne v nich slunce z pouští, z holých skal.
Jsou krásné, přitom vtipu mají za tři,
vždyť k pravé kráse hodně vtipu patří.
A nemusí je znát jen onen král.

S touhle básničkou od Františka Hrubína jsem v 5. třídě vyhrála třetí místo ve školním kole Pražského vajíčka. Už je to jedenáct let, ale líbí se mi pořád, protože nejen Šahrazádiny příběhy jsou krásné a vtipu mají za tři. U nás doma se četlo. Četlo se ráno, cestou do školy (po chodníku s nosem v knížce, to je moje), přes den…

Každý rok je na co se těšit. Ať už jsou to kamarádi nebo nové sešity a s nimi předsevzetí „letos si doopravdy budu psát poctivě poznámky“…
Pamatuju si, jak jsme pár týdnů před mým úplně prvním školním dnem dobíhali vlak na Slovensko a já hodila asi nejhezčí šipku mého života, jenže na beton. Vlak nám ujel a já udělala scénu, že budu mít na první školní den monokla. Monokl jsem nakonec neměla, zato jsem měla na sobě nejoblíbenější šaty (které mám shodou okolností i na fotce z druhé třídy), nohy plné rozškrábaných komářích štípanců a chyběl mi jeden přední zub.
Se školním rokem vždycky přicházejí taky mimoškolní aktivity. U nás to bylo stejné jako ve většině rodin – a tak jsem odpoledne trávila v nenáviděné hudebce, na francouzštině, v Sokole a na oddílových schůzkách. Časem jsem hudebku vyměnila za keramiku, tvůrčí psaní, fotoseminář a francouzské divadlo. Měla jsem štěstí, že už jsem patřila do generace Bambiriád a internetu, takže inspiraci na nové zájmy bylo kde brát (a taky jsem jich dost vystřídala) – dnešní děti mají navíc třeba server Kamchodit.cz, který jim hledání usnadní.
A tak – každý rok je na co se těšit…

Lída Sobková

Po dlouhé době se v sobotu ráno udělalo hezky, jako kdyby pro nás. Ráno se všichni potkáváme na letošním tábořišti a následuje prohlídka areálu, vypadá krásně, snad se bude za tři týdny líbit i dětem. Po obědě usedáme do trávy na povinné a každoroční proškolení výchovných pracovníků ohledně bezpečnosti, povinností atd.
Na nohou objevuji dvě lezoucí klíšťata a tak na pomyslný seznam připisuji pořádný repelent. Při procházení okolních lesů plných vysoké trávy a komárů se mi potvrzuje, že repelent se bude hodit.
Potok, co teče areálem tábora, je rozvodněný, ale pokud budou takovéhle pařáky, tak už v době tábora bude v normálu. Při obhlížení okolí se všichni svorně schováváme do každého dosažitelného stínu. Tak takovéhle vedro by zase být nemuselo, ne?
Po večeři je zdravotnické školení. Tři hodiny poslouchám to samé školení, co už jsem slyšela alespoň pětkrát. Dokonce i s těmi stejnými vtipy. Nevadí, vím, že je to nutné. Hlavou mi běhají různé katastrofické scénáře a jedno urputné přání, „hlavně, aby tu nebylo moc hadů.“
Druhý den ráno si ještě na figurínách vyzkoušíme prakticky resuscitaci.
A už se pomaličku rozjíždíme domů. Za tři týdny tu budeme zpátky. Už se nemůžu dočkat, až mi ty děti zase polezou na nervy 🙂

Lída Sobková

Zajímá vás táborová tematika? Klikněte si na téma tábor

Uplynul týden od návratu z tábora a já v půli noci budím sestru s neartikulovanou naléhavostí. Když se jí podaří mne probrat, tak zase odkráčím do postele – právě se mi zdálo, že jsem zaspala a nevzbudila děti na bojovku. Na táboře jsem budila pro změnu spolubydlící, s pocitem, že je jedním z mých neposlušných dítek a nechce vstávat na rozcvičku. Podobně kamarádka prý mluvila prvních pár nocí po táboře ze spaní: „No tak, polož ten klacek.“ či „Pospěšte si, ať nejsme úplně poslední…“ Prostě pořád ještě táborem žijeme, ačkoliv už jsme dávno doma.

Moje nejmilejší dětská fotka je z mého prvního tábora. Ještě mi ani nebyl rok. Stojím u barelu se šťávou jen v modré mikině a okolo mne krouží hejno vos. Sestra říká, že tam každý dostal žihadel nepočítaně, jen já ani jedno, a to jsem si tam hrála pořád.
Od mých dětských let se hodně změnilo. Teepee a koupání v ledovém potoce jsem vyměnila za chatičku a teplou vodu. Když jsem před pěti lety odpověděla na inzerát na praktikantku, nevěděla jsem, do čeho jdu. A teď jsem ráda, že už léto netrávím jen zdvořilostními návštěvami babiček.
Ony se ty tábory ale zas tak moc neliší. Alespoň náplní. No, dětí máme víc, ale většina s námi jezdí s železnou pravidelností už dlouho – jedna slečna jich má na kontě osm a říká, že až dovrší desítku, pojede jako praktikantka. Letos nám na táboře vytrvale prší, ale děti neremcají, oblečou pláštěnky a holiny a jde se do lesa…

Zatuchlé oblečení už zase voní čistotou a komáří štípance už skoro ani nesvědí, přání vrátit se alespoň na jeden den na tábor jsou ale bohužel nesplnitelná. Tedy, alespoň do příštího července, pak už mě doma zase nikdo neudrží.

Lída Sobková