Když jsme na ADAMA přidávali výzvu Nebylo by ve vaší rodině volné místo? byli jsme zvědavi, jak může roční pobyt středoškoláka v jiné (často kulturně velmi odlišné) rodině „poznamenat“. Poprosili jsme tedy zástupce občanského sdružení AFS v České republice, které u nás tzv. mezikulturní programy zajišťuje, zda by mohl některý z účastníků napsat pár řádek o svém výměnném pobytu. Přiznáme se, že jsme byli trochu zaskočeni délkou příspěvku, ale po jeho přečtení jsme se rozhodli, že ho nabídneme v nezkrácené podobě. Pokud jej přečtete až do konce, jistě naše rozhodnutí pochopíte. Jak tedy vypadá Hongkong očima sedmnáctiletého pražského studenta?
Přednosti všeho, před čím člověk utíká,
si uvědomíme, až když jsme od toho na hony vzdáleni.
V životě snad každého mladého člověka ale nastane okamžik,
kdy chce „odsud prostě vypadnout“,
ať už je to z jeho vesnice, města nebo třeba rodné země.
Podobně jsem to cítil ve svých sedmnácti letech i já.
A tak jsem tady – v Hongkongu.
Druhá největší dobrovolnická síť na světě
Každý se mě ptá, co mě přivedlo až sem. Nevím přesně, co to bylo, ale asi jsem chtěl poznat něco nového, úplně jiného, než jsem znal doposud. Již jako dobrovolník neziskové organizace AFS jsem měl možnost pracovat se zahraničními studenty, kteří se rozhodli strávit svůj rok v hostitelských rodinách a na středních školách v České republice. Obecně se středoškolské programy u nás orientují především na Spojené státy, já jsem ale měl o své budoucí mezikulturní zkušenosti trochu jinou představu. AFS mě zaujala především tím, že jejím hlavním posláním jsou mezikulturní studentské výměny v rámci více než padesáti zemí celého světa a její tradice trvá již od první světové války, kdy se vydali američtí dobrovolníci do Evropy, aby se zde stali řidiči válečných ambulancí. Brzy pochopili, že jedním ze způsobů, jak válkám předejít, je vzájemné poznávání odlišných kultur. Od roku 1947, kdy se uskutečnil první výměnný program středoškolských studentů, se podařilo organizaci vybudovat po Červeném kříži druhou největší dobrovolnickou síť na světě.
Brazílie, Chile nebo Malajsie?
Vybrat si zemi, kde strávím celý školní rok s novou rodinou a kde budu navštěvovat střední školu, bylo jedním z těch těžších rozhodnutí. Věděl jsem však, že ať už si vyberu jakkoliv, bude to v každém případě jedinečná zkušenost, která ovlivní můj budoucí život. Přemýšlel jsem o Brazílii, Chile, ale lákala mě třeba i Malajsie nebo Thajsko. Znal jsem několik studentů, kteří se vrátili z programu v Mexiku a Portoriku, a měl jsem té exotiky plnou hlavu. Hongkong vypadal lákavě už proto, že jediné, co jsem o něm věděl bylo, že byl nedávno vrácen Číně. Představa, že se naučím kantonskou čínštinu a že proniknu do tajů staré i nové čínské kultury, o kterých jsem nevěděl vůbec nic, mě asi přesvědčila ze všeho nejvíc.
Pohled na moře s anglicko-čínským slovníkem
V této chvíli sedím za stolem v malém bytečku své hostitelské rodiny ve dvacátém čtvrtém patře věžáku, ve kterém bydlím, a z okna se dívám na moře. Pamatuji si, že když mi přišly první informace o mé nové rodině, vůbec jsem nevěděl, co si mám představit. Uvědomil jsem si, že si úplně cizí lidé k sobě na celý rok berou – zcela nezištně – úplně cizího člověka ze země, o které nemají ani ponětí, a to s očekáváním, že se stane jejich „dalším synem“ (mám celkem tři „bratry“). Jejich důvod stát se hostitelskou rodinou je víceméně stejný: poznat novou kulturu. A tak mi začalo být jasné, že se nebudu během svého programu jen učit a vstřebávat, ale také rozdávat, a že to pro mne nebude vůbec lehké, už jen proto, že má rodina nebude umět anglicky. Že to bude jedna z největších změn v mém životě, protože druhá možnost byla pokračovat v zavedeném stereotypu: zůstat doma v Praze a chodit dál do školy, kde to tak dobře znám. A tak teď sedím v tom čtyřiadvacátém patře, dívám se na moře a u ruky mi leží anglicko-čínský slovník. Přesně tohle se v posledních šesti měsících postupně stalo mojí novou rutinou.
Moje hongkongská maminka
Každý výměnný student si během svého ročního pobytu v cizí zemi projde několika téměř nevyhnutelnými stádii. Tím prvním je kulturní šok. Když jsem do Hongkongu odjížděl, měl jsem pocit, že všechno znám a všechno vím, a že jsem vlastně ten nejchytřejší na světě. A teď jsem byl najednou sám v zemi, ve které mám strávit rok svého života. To, co jsem v tom momentě znal asi nejlépe, jsem byl já sám, a to ještě kdoví jestli. Nikomu jsem nerozuměl, co víc, neuměl jsem ani číst, ani psát, nedokázal jsem vysvětlit, že mám hlad a neznal jsem ani jednu z kulturních odlišností. Všichni si mě zkoumavě prohlíželi, protože můj metr pětaosmdesát se v Asii skrývá dost těžko . Byl to obrovský šok, protože přes svoji výšku a věk jsem se najednou cítil jako malinkaté dítě, které se učí úplně všechno pěkně od píky. Ať už jsem před svým odjezdem do Hongkongu očekával cokoli, tohle mě překvapilo a hluboce srazilo mé sebevědomí. Najednou jsem na spoustu věcí, které jsem byl z Evropy zvyklý dělat, musel zapomenout, protože tady byly „špatně“, a pomalu si zvykat na fakt, že od teď se musím naučit všechno tak, aby to bylo „dobře“. AFS pro mne a dalších dvacet studentů ze všech koutů světa hned po našem příjezdu zorganizovala orientační soustředění, kde nás místní dobrovolníci připravili na největší rozdíly a problémy s adaptací v nové kultuře, a na kterém jsme se také měli možnost během intenzivního jazykového kurzu seznámit se základy kantonštiny. Přesto jsem pak na svoji hongkongskou maminku ještě dlouho jen nechápavě koukal, ať už se mi snažila říci cokoliv.
Jediný chybný tón a malér je tu
Komunikace byla od začátku problémem a mě bylo jasné, že mě bude stát hodiny a hodiny úsilí a trpělivosti, než jej překlenu. To, že se v rodině nemluvilo anglicky, se nakonec ukázalo být velkým štěstím, protože to ve mně vzbudilo obrovskou motivaci ke studiu kantonštiny. Jak jsem totiž později zjistil, většina Číňanů se snaží přítomnost cizince využít k procvičení angličtiny. Ačkoli se na angličtinu v hongkongských školách klade veliký důraz, její úroveň od koloniálních časů překvapivě klesla, a to i přesto, že velká většina škol v ní nadále vede celou výuku. Já jsem však díky svému předešlému studiu anglicky uměl poměrně dobře, a tak jsem se rozhodl využít svého pobytu zde, abych se ponořil do tohoto nepříliš známého čínského dialektu. Vzhledem k tomu, že čínské znaky pro mne byly a stále ještě jsou tím známým rozsypaným čajem, největší překážkou v učení se ukázal být fakt, že jsem byl zcela závislý na tom, jak si co z poslechu zapamatuji. Byl jsem tak připraven o psaní a čtení – základní pomůcku při učení jazyků. Musel jsem si foneticky zapisovat každé slovo a trpělivě snášet frustraci z toho, že každé zní naprosto stejně. Navíc má kantonština devět tónů, což znamená, že se klesnutím či zvýšením hlasu udává význam slova. Zatímco „máih“ znamená „koupit“, „maih“ znamená „prodat“. Lehce se tak může stát, že chybným tónem změníte celý význam věty, v horším případě vám nikdo nebude rozumět. Vzhledem k tomu, že jsem ale kantonštinou obklopen po většinu každého dne, už se docela dobře domluvím. Boj samozřejmě ještě není dobojován. S jistotou však už dnes mohu říci, že před mým odjezdem budu mluvit bez větších problémů. Chystám se také v blízké době pustit do čtení a psaní znaků, což pro mne ale spíš představuje takový další cizí jazyk.
K čemu to všechno?
Někteří lidé se mě ptají, k čemu mi tohle všechno vůbec bude. Dobrá otázka, ale v mém případě už trochu zbytečná. Už totiž vím, jak důležitý je jazyk – nejen abych mohl cizí kulturu poznat, ale také do ní proniknout, stát se její součástí. Jazyk je vlastně jen takovým prostředníkem na cestě k celé této mezikulturní zkušenosti. Jak známo, většina středoškoláků odjíždí do zahraničí za účelem zdokonalení se v cizím jazyce a netuší, o kolik nových hodnot, postojů, znalostí a zkušeností je jejich pobyt nakonec obohatí.
Druhé stádium se dostavilo asi po třech měsících pobytu. Tím, že jsem tu začínal život prakticky od začátku, mohl jsem si hledat spoustu nových a zajímavých aktivit. Kromě kantonštiny jsem se začal věnovat tai-chi, ze kterého jsem později přešel na kung-fu, snažím se proniknout do umění čínské kaligrafie a pochopit základy konfucianismu, na kterém je čínská kultura postavena. Všechno to jsou cesty k tomu, jak Číňanům lépe porozumět a snadněji se adaptovat v jejich kultuře. Postupně jsem začal cítit, že se stávám její součástí, že tu začínám být doma. Říkám tomu „můj hongkongský život“.
Exotem snadno a rychle
Dalším z důvodů, proč jsem si vybral právě Asii, byla možnost vyzkoušet si, jaké to je být „exotem“. Vždy, když jsem v Praze viděl v tramvaji afrického studenta, přemýšlel jsem, jak se asi cítí. Teď už to vím, jen s tím rozdílem, že být bělochem v Hongkongu znamená obléci se do kabátu bohatého arogantního Angličana, západního „gweila“, který se zarytě odmítá naučit místní jazyk, ale se kterým se chce každý za účelem procvičení své angličtiny seznámit. V Hongkongu je početná skupina cizinců, kteří tu žijí a pracují. Ti si ale za ta léta vytvořili vlastní prostředí, které nemá s typicky čínským způsobem života v podstatě nic společného. Je tak velmi snadné, chytit se do těchto západních sítí, protože jsou mnohem přístupnější, ale také dražší. Když jsem přijel, byl jsem rozhodnut, že proniknu do čínského prostředí, jak nejhlouběji to půjde, a cizincům se budu vyhýbat. Teď už ale vím, že to není nijak lehké, ač se snažím. V každém případě je zajímavé pozorovat reakce lidí v obchodech, když na ně začne mluvit cizinec kantonsky. Jsou pak najednou o tolik milejší a přístupnější… Často se však stává, že odpovídají v angličtině. Přes veškerou svoji snahu jsem ale pořád cizinec na první pohled a tím pádem neustále pod drobnohledem všech místních obyvatel. Pamatujete na známou scénu z „Básníků“, kde Afričan Mireček oblékne moravský kroj? Tak takhle podobně se cítím já tady ve své hongkongské školní uniformě.
Studenti „nestudují“ po kavárnách a klubech
Nedílnou součástí programu AFS je denní docházka na místní střední školu. Ta pro mě byla dalším šokem. V Praze jsem byl studentem jednoho velmi liberálního gymnázia a nebylo proto lehké zařadit se najednou mezi studenty hongkongské chlapecké církevní školy St. Paul’s College.Ta sice patří mezi nejprestižnější školy v zemi, je ale naprosto neliberální. Taková instituce je postavena na souboru pevných pravidel, které se nikdo za žádnou cenu neodvažuje porušit. A tak největším projevem rebelantství je tu například, když si student přinese do třídy jiný nápoj než vodu nebo se zasměje při ranní modlitbě. Ze začátku jsem byl zaražen zcela oddaným a smířeným přístupem všech spolužáků. Většinu z nich totiž nikdy ani nenapadlo, že by něco mohlo být jinak. Pro hongkongskou mládež je v životě důležitá jen jedna jediná věc: úspěšně složit zkoušky dospělosti. Školský systém je tu ale natolik náročný a kompetitivní, že pokud student selže, skončí pro něj vidina úspěšné budoucnosti. Většina mých spolužáků proto žije pod neustálým rodičovským nátlakem a tráví většinu svého volného času studiem. Díky svému pobytu na této škole jsem měl jedinečnou možnost poznat mentalitu místní mládeže. Přijel jsem ze země, kde středoškoláci svůj volný čas tráví povětšinou v kavárnách, hospodách a klubech, do země, kde mí vrstevníci denně listují učebnicemi nebo vysedávají doma se svými virtuálními kamarády na internetových chatech, maximálně vyrazí do karaoke klubu. Při vědomí, že takovou zábavu, jako si v Evropě dopřávám já nikdy nepoznají, mi jich ze začátku bylo tak trochu líto. Znamenalo to pro mě samozřejmě přizpůsobit se. Je však velmi těžké, aby se osmnáctiletý člověk zničehonic vzdal všech věcí, které má rád a které ho baví, a vyměnil je za ty, které jsou někdy skutečně až příliš jiné. Musel jsem se tedy naučit skloubit svůj západní původ a nový východní život. Jelikož je však Hongkong svým způsobem kombinací Západu a Východu, necítím jako výměnný student pocit selhání , když se občas za účelem zábavy sejdu s ostatními Evropany.
Přizpůsobit se musím já!
Hongkongčané pracují dlouho do večera a do práce většinou chodí i o víkendu. Práce jim přináší peníze a ty jsou pro ně velice důležité. Na žebříčku hodnot se velmi často řadí na první místo a tento materialistický způsob byl pro mne dalším překvapením. Hodnota věcí je zárukou kvality a tedy i určité satisfakce, takže lidé si tu například velmi pochutnají na dezertu z ptačích slin sesbíraných z hnízda, jen proto, že je to maximálně pracná a tím pádem drahá záležitost. Bylo pro mne těžké smířit se s přístupem, že hodnota věci vypovídá o hodnotě osobnosti. Lidé se tu často a rádi ptají na hodnotu dárku, který jste jim dali, nebo na cenu vašeho oblečení. Pochopil jsem však, že já jsem tím, kdo se musí přizpůsobit, a že tedy nemá cenu snažit se cokoli měnit či dávat svůj nesouhlas příliš najevo. Že bude nejlépe, když si ze všeho vezmu to, co mě zaujme a obohatí, což je na mezikulturní výměně to nejhezčí – nemusím přijímat věci, které se mi nelíbí, ale vytěžit ze své zkušenosti jen to užitečné a dobré.
V Hongkongu se rodičům neodmlouvá
Život v hostitelské rodině je další velmi důležitou součástí programu AFS. Na rozdíl od ostatních cizinců, kteří v Hongkongu zastupují asi dvě procenta celkové populace, jsem já každodenně obklopen místní kulturou. Svou novou rodinu jsem před svým příjezdem znal jen z jedné fotografie a podrobného formuláře, ze kterého bylo jasné, že budu mít dva mladší bratry a jednoho staršího, kterého ovšem nepoznám, protože bude toho času studovat v USA. Všichni mi byli podle fotografie velmi sympatičtí a vlastně jsem se vůbec nebál, že budu najednou bydlet s úplně cizími lidmi, naopak mne lákala myšlenka, že budu moci prozkoumat jejich život a snažit se překlenout rozdíly mezi námi. Věděl jsem také, že nebude lehké přivyknout jinému životnímu stylu a rozeznat nepsaná rodinná pravidla a přizpůsobit se jim. Už teď si uvědomuji, jak těžká bude chvíle, až to všechno budu zase opouštět. Má rodina je ke mně velice laskavá a je vlastně typicky hongkongská: oba rodiče se narodili v Číně a společně sem emigrovali, úplně od začátku si vybudovali nový život a tatínek začal brzy slavit obchodní úspěchy. Dnes už vlastní továrnu s dvěma sty zaměstnanci v Číně. Maminka je v domácnosti a pečuje o nás, o děti. Protože otec tráví většinu času v Číně, domácnost je pod velením matky. Pro hongkongskou rodinu je velice typický odstup, kteří si rodiče od svých dětí udržují. Děti tu mají za úkol pilně se učit a poslouchat na slovo příkazy rodičů, zatímco od rodičů se očekává, že svým dětem poskytnou ty nejlepší podmínky pro studium a finančně je zabezpečí. Takže jsem přijel do rodiny, kde na mě čekali dva naprosto nesoběstační bratři, kteří se bez příkazu nešli sami snad ani osprchovat. Jako nejstarší z přítomných dětí jsem také převzal roli toho, kdo má mladším bratrům rozkazovat, na což jsem si dlouho nemohl zvyknout. Občas se přihodilo, že z důvodu jazykové bariéry mezi námi nastalo nedorozumění. Bratři sice umí trochu anglicky, ale ne natolik dobře, aby vycítili podstatu mého sdělení. Když jsem se například na začátku svého pobytu zde zeptal, zda by nevadilo, že budu používat svůj vlastní ručník, na který jsem zvyklý, málem jsem rodinu urazil, protože můj dotaz po bratrově překladu vyzněl tak, že se jich všech štítím. Nakonec jsme ale všichni pochopili, že je mnohem důležitější se spolu naučit komunikovat srdcem a já se díky tomu cítím jako člen rodiny a vím, že tu mám do konce života druhou maminku a tátu – druhý domov.
Hongkong evropskýma očima
Žít v hongkongské rodině však není pro Evropana nic jednoduchého, protože to vyžaduje výrazně slevit z obvyklých nároků na soukromí. Byty jsou tak malé, že běžná pětičlenná rodina obývá prostor srovnatelný s naší panelákovou garsonkou. Ta je ale rozdělená do malinkatých pokojíčků, kde je vše uspořádáno tak promyšleně, aby obydlí splnilo svůj účel. V běžném bytě není místa pro jakékoli dekorativní předměty, jak jsme na ně zvyklí u nás. Máte pocit, že veškeré úložné prostory jsou tu vyráběny na míru, což také často jsou. Pokud chcete mít ve své ložnici kromě postele i pracovní stůl, musíte sedět místo na židli na posteli, protože židle už se vám do pokoje prostě nevejde. Ve „Vonném přístavu“, který patří mezi města s nejvyšší hustotou obyvatel na kilometr čtvereční na světě, je prostor velice cenným obchodním artiklem. Za byt o rozloze, která je v Čechách o něco málo větší než průměr, byste tu zaplatili v přepočtu okolo devíti milionů korun. Ve většině residenčních čtvrtí připomínají domy spíše takové vyšší a modernější Jižní město. Rozdíl je hlavně v tom, že zdejší budovy mají většinou okolo třiceti pater. Každé sídliště je tu vlastně takovou samostatnou komunitou, protože v něm žije několik desítek tisíc obyvatel, má své obchody, podzemní parkoviště a často i sportovní areál s tenisovými kurty a bazénem. To celé se však odehrává na území o rozloze pár stovek čtverečních metrů. Samozřejmě, že ve starších částech města je život mnohem složitější: byty jsou podstatně menší a hygiena se stává problémem, protože Hongkong se ještě nedokázal úplně vypořádat se špínou tak typickou pro většinu asijských velkoměst. V mých očích má ale tento nepořádek jakési vlastní kouzlo. Než jsem sem přijel, představoval jsem si Hongkong jako město moderní, řízené vyspělými technologiemi. A tak mne potěšilo, že se zde zachovaly prvky země třetího světa, které mu pomáhají udržet si jeho asijský šarm. Vzhledem k tomu, že město ve svých branách denně vítá nové čínské přistěhovalce, je tu chudoba patrná na každém kroku. Pouliční prodavači čehokoliv nebo těžce pracující penzisté jsou závislí výlučně na zcela minimální vládní podpoře, která však nevystačí pomalu ani na týden života. Naproti tomu ráno v metru proudí davy draze oblečených pracujících obyvatel s nejnovějšími typy mobilních telefonů u ucha. Opravdovou chudobu jsem ale vlastně poprvé v životě poznal až na charitativní poznávací cestě do Číny. Lidé, žijící v zapadlých vesnicích čínského venkova, by sice odpřísáhli, že díky komunistickým vůdcům se jim dnes daří tisíckrát lépe než dříve, ale jak tomu máte věřit, když jediné jídlo, které si mohou dovolit, jsou brambory, maximálně dvakrát do roka kousek masa. Byl to pro mě šok, ocitnout se po dvanácti letech zpátky v komunismu, který byl najednou tak reálný! Když jsem své české mámě poprvé představil svoji myšlenku na rok strávený v Hongkongu, dostalo se mi rychlého odmítnutí se slovy, ať na to co nejrychleji zapomenu. Nakonec mě to ale nestálo ani mnoho přesvědčování a vysvětlování, že Hongkong si udržuje status samostatného administrativního regionu s vlastní vládou a ústavou a že s komunistickou Čínou nemá zdaleka tolik společného, jak si mnoho lidí myslí. Byl jsem ale samozřejmě zvědavý na to, jak si bývalá britská kolonie vede pod částečnou nadvládou rudého praporu. Velice mě překvapilo, že zdejší obyvatele politika skoro vůbec nezajímá, že je jim vlastně jedno, kdo drží žezlo, mají-li nadále možnost vydělávat velké peníze a užívat si večerů v oblíbených restauracích. Přesto ale v poslední době cítím, jak matička Čína posiluje svoji moc a vyvíjí na Hongkong stále větší politický nátlak. Běžní lidé si však z její nadvlády žádné velké vrásky nedělají.
Ani den bez rýže…
Často se mne lidé ptají, jak jsem si zvykl na místní jídlo. Musím se přiznat, že už si neumím dobře představit den bez rýže. Až takhle jsem si zvykl… Představa běžného Evropana o čínském jídle je vymezena asi tak na kung pao, což je překvapivě jedno z „typických“ čínských jídel, co jsem tu ještě nikdy nejedl. Hongkongčané milují ryby a mořské plody, které často obměňují kuřetem – třeba i s pařáty. Polévka je většinou vývar naprosto ze všeho, co se ten den vaří, a pije se až nakonec jídla. Za poslední půlrok jsem do svých hůlek uchopil věci, o kterých jsem předtím ani netušil, že by se daly jíst: mořské slimáky a okurky, hady a mnoho jiného. Vše s rýží nebo s nudlemi. Ze začátku vždycky trochu váhám, ale se zavřeným očima polykám, abych snad neurazil… a nakonec pokaždé zjistím, jak dobře to chutná. Snažím se vyzkoušet co nejvíc jídel, protože podobná příležitost se mi jinde už asi nenaskytne. Přesto všechno bych místní pokroutky dle evropské chuti nezařadil mezi delikatesy a pejska pravděpodobně zcela vynechám. To samozřejmě platí i naopak, ačkoli s vánočním bramborovým salátem jsem tu slavil velké úspěchy.
Návratu se trochu bojím
Do mého odjezdu zbývá ještě pár měsíců, které už jistě budou svým způsobem jednodušší, než ty předešlé. Spíš abych se teď pomalu začal psychicky připravovat na návrat zpět do České republiky, kde se toho za ten rok nejspíš moc nezměnilo, kde na mě čekají druhá máma s tátou, mí kamarádi a důvěrně známé pražské ulice, a já už teď vím, že se na všechno budu dívat úplně novýma očima, a že návrat domů nebude vůbec nic jednoduchého. Když je člověk delší dobu daleko od domova, brzy zapomene, proč chtěl vlastně tenkrát „vypadnout“. Zkrátka si v paměti uchová jen ty hezké vzpomínky a zážitky a po tom špatném se mu nestýská. Ale když přijede zpět, má náhle tendence neustále se svými vzpomínkami srovnávat a pak se může lehce stát, že je návratem zklamán. Bude těžké se v kůži člověka, který prošel velkou změnou, adaptovat zpět do kultury, ve které před svým odjezdem celý předchozí život vyrůstal. Věřím ale, že se mi překonáním tohoto období podaří alespoň zčásti ucelit si svůj obrázek o světě, který jsem měl možnost doposud poznat.
Ale zatím pořád sedím v tom čtyřiadvacátém patře, za chvíli mě čínská máma zavolá k večeři a já přemítám o tom, jak moc jsem před rokem toužil po této zkušenosti a kolikrát už se mi má investice vrátila a ještě bude vracet. Vím, že bych to udělal stokrát znova a nejraději do všech zemí světa, což pochopitelně není reálné. V každém případě už chápu, co měli ti řidiči ambulancí na mysli, když organizaci zakládali: ať žijeme kdekoliv, v jádru se od sebe nijak zvlášť nelišíme. Jde jen o to, abychom se navzájem poznali a pochopili ty malé rozdíly, kvůli kterým si připadáme od sebe tak vzdálení a jiní.
