Než se začtete, měli byste si přečíst článek Ministerská přepadovka. Toto je totiž jeho volné pokračování – pokračujeme v reportáži z jednoho kontrolního dne odboru mládeže MŠMT na letních táborech. V předchozím článku jsem vám slíbil, že prozradím ministerské hodnocení tábora ČTU Trampské osady Modrá legie. Samozřejmě to zveřejním, ale ještě vydržte. Nejdříve se podíváme společně s Evou Hampejsovou z MŠMT a Dr. Slávkou Vackovou z IDM MŠMT ještě na jeden tábor. Je úplně jiný, než ten předchozí. Už na první pohled. Táborníci bydlí ve vile, kterou během školního roku obývají děti z dětského domova. Na jídlo chodí do jiné zděné budovy. Pořadatelem tábora je Podkrkonošská společnost přátel tělesně postižených dětí.
Trpělivost a zase trpělivost
Ani tady u dveří není služba, která by sledovala, kdo vchází dovnitř. Na chodbičce a před ní pobíhá pár dětí a několik dospělých. Nás si nikdo nevšímá. Osmělíme se a ptáme se po hlavní vedoucí paní Dr. Věře Pikové. „Je asi dole na zdravotní izolaci“ zní stručná odpověď a už jsme zase ponecháni svému osudu. Dole jsou však jen zamčené dveře. Vylézáme a ptáme se znovu. „Ta přijde asi až v poledne“ říká mladá dlouhovlasá slečna. Chceme vědět, kdo hlavní vedoucí zastupuje. „Asi já,“ odpověděla slečna. Teprve teď prozrazujeme, že jsme z MŠMT a jdeme se podívat, jak tábor funguje. Ani tady nikdo nechce vidět nějaké potvrzení, že jsme skutečně ti, za které se vydáváme. „Vydržte chvilku, jen co děti odejdou na pohádku, budu vám k dispozici“ odpovídá slečna a organizuje odchod. Na první pohled je jasné, že musí mít svatou trpělivost. Několikrát děti napomíná, několikrát jim říká co mají dělat a co je čeká. Moc ji nevnímají, mají jinou zábavu. Pár kluků se mlátí malým polštářem, další malují na vedoucího propisovačkou sprosté obrázky, jiní se honí kolem stolu. Já už bych přinejmenším zvýšil hlas. Slečna Tereza Komárková je klidná, znovu opakuje, že děti mají se svými vedoucími odejít na pohádku.
Zatím nejtěžší tábor
„Je tu 11 dětí ze sociálně slabých rodin a 15 dětí z utečeneckých táborů“ vysvětluje hned na úvod našeho rozhovoru Tereza. Takový tábor zkouší Podkrkonošská společnost přátel tělesně postižených dětí letos poprvé: Chtějí, aby se děti z utečeneckých táborů zařadily mezi ostatní táborníky. Není s nimi lehká práce. Je to prý jeden z nejtěžších táborů, které Tereza zažila. Mezi dětmi není neutrální jádro, které by ostatní umírňovalo, všechny jsou hodně agresivní. Na většinu situací reagují jinak než je u dětí obvyklé. „Musíme mít především obrovskou trpělivost.“ zdůrazňuje Tereza Komárková. Navíc se projevuje i národnostní nevraživost. Například děti z ruských rodin a z rodin čečenců si spolu nehrají, nemohou spát ve stejné místnosti, perou se. Není výjimkou, že se děti seberou, sbalí si kufr a odcházejí z tábora. Prostě se jim něco – cokoliv – nelíbí, tak jdou. I na to musí vedoucí myslet a neustále kontrolovat, kde jejich svěřenci jsou. Musí být prostě s nimi pořád.
Bez přípravy a zkušeností by to nešlo
Tereze bude letos devatenáct let, studuje na gymnáziu, čeká ji maturita. Se sdružením Podkrkonošská společnost přátel tělesně postižených dětí spolupracuje už několik let, jako dobrovolnice např. pomáhá organizovat víkendové akce pro děti z dětských domovů. Prošla školením, několikrát už pracovala jako vedoucí na táborech pro hyperaktivní děti. Takže průpravu má. Stejně jako ostatní vedoucí. Má jich k dispozici sedm a ještě jednu praktikantku.
Zajímáme se proč mají vedoucí pomalované ruce a nohy?. Dozvíme se, že to je snad jediná činnosti, při které děti nějakou chvíli vydrží nezlobit. „Takže když si chceme odpočinout, necháme je po sobě malovat“ – odpovídá Tereza. Že mezi výtvarnými díly jsou i sprosté obrázky ví, zpočátku se snažili dětem v takových výtvorech zabránit, ale nešlo to.
Tábor je týdenní, činnost motivuje celotáborová Hra o poklad. Děti hledají pět klíčů a na závěr tábora si otevřou truhlu s pokladem. Podmínky jsou takové, aby to zvládly.
Kolem dvanácté skutečně přichází hlavní vedoucí Dr. Věra Piková. Vítá nás slovy „To jsme rádi, že jste přijeli, alespoň vidíte, jaká je to práce.“ Pak se rozpovídá o činnosti sdružení, chválí svou zástupkyni Terezu, vysvětluje jak museli rozdělit peníze a dotace. Ještě před rozloučením toužím nafotit dětské pokoje. Paní Piková mi to vymlouvá, bude na nich určitě hrozný nepořádek. Nakonec mě na dva zavede. Nepořádek na nich nebyl. Znám táborové pokoje, kde to vypadá mnohem hůř.
Hodnocení
Slíbil jsem to a zveřejním ho. S Evou Hampejsovou a Dr. Slávkou Vackovou jsme si povídali nejen o těchto dvou táborech, probrali jsme ministerské kontroly víc do hloubky. Proto této problematice věnujeme třetí a závěrečné pokračování seriálu o kontrolách na letních táborech. Bude na stránkách od středy 12. srpna.
Fotodokumentace viz ZDE.
