Žhavým tématem těchto dnů je bezesporu problematika snižování trestní odpovědnosti dětí. Panuje vcelku shoda, že NĚCO BY SE MĚLO UDĚLAT. Není však zcela jasné CO a KDO. V tisku se objevilo mnoho názorů. Přinášíme vám malý výběr jako startovní můstek pro zamyšlení. A těšíme se, že nám svůj názor napíšete.
„Všechny děti se rodí s dobrými vlastnostmi. Jejich vývoj ovlivňují především rodiče, později i škola a společnost. Stane-li se, že dětský zločinec zůstane nepotrestán, pro mnohé se stává hrdinou. Budou-li potenciální násilníci vědět, že jim hrozí nejen diagnostický ústav, nýbrž i vězení, zcela určitě si alespoň část z nich na násilné činy nechá zajít chuť.
Snížená hranice trestní odpovědnosti neohrožuje žádné normální dítě. Naopak, drtivou většinu jich chrání. Ti, kdo jsou proti, chrání potenciální násilníky před adekvátním trestem. Tím na sebe berou i odpovědnost za jejich činy.“
Tomáš Jurčík, předseda Společnosti středoškolských pedagogů, MfD, 16. 9. 2004
„Děti páchají stále častěji sofistikovanější trestné činy, které s předstihem důkladně promýšlejí. Poslední zpráva, vypracovaná ministerstvem vnitra, dokonce konstatovala, že zatímco dříve byla trestná činnost dětí páchána převážně nahodile, nyní je kriminalita dětí páchána mnohem kvalifikovaněji. Děti věnují přípravě více času a úsilí, a to „včetně předem zajištěného alibi“.
Tolik jasná a neoddiskutovatelná fakta. Jaké jsou argumenty odpůrců? Většinou zaznívá námitka, že samo snížení hranice věku pro trestní odpovědnost nic neřeší a že je nutné zvýšit prevenci a „roli rodiny“.
Taková námitka je však spíše názorem, co je třeba dělat v celé věci dále, než argumentem proti. Tak, aby přijatá represivní opatření byla mnohem efektivnější. S tímto názorem samozřejmě souhlasíme a již od počátku celé diskuse jsme jasně deklarovali, že snížení hranice není samospasitelné a musí mu předcházet intenzivnější prevence a efektivnější následná péče o takové mladé pachatele.“
Petr Dimun, tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti, MfD 14. 9. 2004
„Série dětských vražd znovu nastolila otázku snížení trestní odpovědnosti pod patnáct let. Nemyslím si, že by to mohlo mít významnější vliv než umístění těchto společnosti beze sporu nebezpečných – dětí do specializovaného výchovného ústavu. Takového, kde by nebyly pohromadě s dětmi bez závažné kriminality, ze kterého by nemohly utéct a který by aplikoval moderní výchovné metody – ne takové, pro které muselo být loni jedno zařízení pro narušené děti zavřeno. Dospělé vrahy vědomí trestní odpovědnosti také neodradí, i když jim hrozí mnohem citelnější tresty, než jaké by mohly hrozit dětem. Nedokáže je odradit ani trest doživotí, nedokázal je odradit ani trest smrti.“
Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí, MfD 15. 9. 2004
„Viníky dětských zločinů jistě omlouvat nelze a existuje řada účinných trestů i bez zavírání do vězení, jen je důsledně využívat – souhlasím ovšem, že výchovné ústavy s přísnějším režimem chybí. Nekompromisně je nutno postihovat i zákonné zástupce malých zločinců. Ti by měli za své nezdárné svěřence nést mnohem větší právní odpovědnost než dnes. Už to by hodně pomohlo.“
Miroslav Hudec, dětský psycholog, Lidové noviny 15. 9. 2004
„Neumíme resocializovat pachatele ve věku 15-18 let, a teď se má tato kategorie ještě rozšířit?Jen se tak zvýší počet těch, o kterých víme, že se z nich s osmdesátiprocentní pravděpodobností rekrutují kriminální recidivisté. Stát by na existující problém měl jít z opačné strany a zasadit se také o to, aby co nejméně dětí vyrůstalo mimo rodinu v dětských domovech. Zjednodušit adopci a pěstounskou výchovu, kde se dětem dostane více citu. Chybí také ucelený systém dobře fungujících převýchovných ústavů.“
Slavomil Hubálek, psycholog, Benešovský deník 13. 9. 2004
„Dítě, na které celý život někdo křičí a ono má pocit, že je špatné, v takové skupině najednou získá vážnost. Je bráno jako rovnocenný partner a ve vztazích s ostatními narušenými jedinci pak zažívá to, co mělo prožívat s rodiči. Tyto děti touží po jakémkoli uznání, po pozornosti, dokonce i po té negativní. Proto bývají hrdé, že se z nich stali malí kriminálníci, protože přilákaly pozornost a najednou ,někým‘ jsou. Oddělení od společnosti není žádným trestem, protože tyto děti si připadají izolované už dávno. Trest v nich akorát ještě víc posílí opozici vůči společnosti. A navíc si ve vězení vytvoří citové vazby k lidem, kteří je naučí dělat ještě horší věci.“
Petr Pöthe, psychiatr, Mladý svět, 14. 9. 2004
„Diskutovat mohu maximálně o snížení trestní hranice na čtrnáct let, ne však o tom, aby to bylo dvanáct let. Je třeba si uvědomit, že i když hranici snížíme, vždy se setkáme s případem, kdy se trestného činu dopustí dítě, které bude mladší, než stanoví ona hranice, a tak ještě nebude trestně odpovědné. Nemyslím si, že snižování hranice trestní odpovědnosti je nějaké zásadní a dobré řešení situace. Důležitější podle mě je najít způsob jak zacházet s dětmi, které se dopouštějí takových činů, že se stávají nebezpečnými pro své okolí.“
Petra Buzková, ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, Právo, 14. 9. 2004
„Dnes víme, že někteří dospělí jsou mazaní a s vědomím, že se nemůže nic stát, posílají děti pod věkovou hranicí krást. Kdyby se snížila, posílali by loupit už ne čtrnáctileté, ale osmileté, desetileté.“
Jaroslav Šturma, předseda Českomoravské psychologické společnosti, Hospodářské noviny, 13. 9. 2004
„Jsem také pro větší odpovědnost rodičů malých delikventů. Inspiroval mne pobyt ve Spojených státech, kde před soudem stojí i šestileté děti: Rodiče jsou přítomni povinně u toho soudu, rodiče platí umístění takového delikventa do věznice. A nebo mají celou řadu nápravných opatření, které když dodrží, tak se do té věznice nemusí dostat.“
Eva Dundáčková, stínová exministryně spravedlnosti za ODS, Český rozhlas 1, Radiožurnál, 11. 9. 2004
Dětská kriminalita v číslech
-
Od roku 1990 vzrostl počet dětských pachatelů ve věku do 15 let o 160 procent a mladistvých ve věku od 15 do 18 let o sto procent.
-
Počet dětí, které policie vyšetřovala kvůli násilné trestné činnosti, se od roku 1989 zvýšil dvaapůlkrát. Největší nárůst u mladistvých zaznamenali kriminalisté v roce 1996. Během tohoto roku policisté vyšetřovali 1,7krát víc lidí mezi 15 a 18 lety než v roce 1989.
-
Podobná statistika je i u majetkové trestné činnosti. Počet vyšetřovaných dětí se od roku 1989 třikrát zvýšil. Počet mladistvých pak dosáhl vrcholu v roce 1995, kdy jich policie vyšetřovala dokonce 3,3krát víc než v roce 1989.
-
Nejvíc dětí a mladistvých policisté vyšetřovali v roce 1996. V roce 1998 představovali lidé mladší 18 let 17 procent z celkového počtu vyšetřovaných osob. Z toho podíl dětí do 15 let činil 45 procent a mladistvých do 18 let 55 procent. Počet trestných činů spáchaných dětmi a mladistvými má podle policejních statistik sice klesající tendenci, zvyšuje se však jejich brutalita.
-
Podle výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci z let 1997 až 1998 se dětští a mladiství delikventi rekrutují převážně z rodin s kriminální minulostí, z rodin rozvrácených a sociálně a kulturně dezintegrovaných. Naopak nebyla potvrzena domněnka, že v ústavech přibývá dětí z rodin společensky výše postavených. Odborníci, kteří přicházejí do kontaktu s mladými kriminálníky, je hodnotí jako agresivnější, méně ovladatelné, méně zodpovědné, s menší mírou sebekritičnosti a odolnosti vůči stresu. Zvlášť rizikovou skupinou jsou ty děti, které jsou zrovna na útěku z dětského domova nebo výchovného ústavu, a mladí lidé, kteří jsou po dovršení zletilosti propuštěni z ústavní péče.
(Zdroj: Ministerstvo vnitra ČR)
Hranice trestní odpovědnosti v zahraničí
- 10 let – Anglie
- 12 let – Nizozemsko, Řecko, Kanada
- 13 let – Francie
- 14 let – Německo, Rakousko, Itálie, Maďarsko a Japonsko, Slovinsko, Rumunsko, Irsko, v případech vražd i Rusko a Ukrajina
- 15 let – Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko a Island, Polsko, Slovensko
- 17 let – Lucembursko
- 18 let – Belgie
