“ Nejohroženější jsou děti právě v období, kdy hledají vlastní cesty a prodlužují si večerku. Tady se projeví, co jsme do nich zaseli, zda se věnují nějakému sportu, koníčku, jaké vyhledává kamarády,“ říká následujícím rozhovoru poslankyně Michaela Šojdrová.
Dlouhodobě se zabýváte školskou problematikou. Co myslíte, že se v oblasti našeho školství za poslední roky opravdu podařilo? A jaké hlavní úkoly tu naopak ještě vidíte?
Záleží na tom, z jakého pohledu se na školství díváte. Posledních 8 let sleduji školství jako poslankyně školského výboru, tedy jako politička zodpovědná za vývoj našeho školství. Většinou se všemi pozitivními změnami přichází také nové problémy a tedy nové úkoly.
Vidím trendy, které jsou pozitivní, jako je velká nabídka studijních možností od výběru mezi základními až po vysoké školy. S tím ovšem souvisí potřeba hlídat jejich úroveň a nastavovat pro školy určitou laťku, aby si absolvent základní a poté i střední školy odnesl do života potřebné vědomosti. Mám radost z mnoha krásně opravených a vybavených škol. Naše síť základních škol patří mezi nejhustší v Evropě, ale já si na rozdíl od některých poslanců a úředníků myslím, že je to dobře, a to přesto, že dětí ubývá a je to dražší.
Určitě se podařilo navázat nové vztahy škol a obcí. Dnes je každá obec hrdá na svoji i tu nejmenší školičku a vzorně se o ni stará. Má-li být základní škola Komenského „dílnou lidskosti“, pak to nemůže být anonymní kolos.
Jiné už to je u středních škol, tam se vyplatí integrovat příbuzné obory. Během uplynulých 15 let se zcela obrátil poměr maturantů a vyučených, a to ve prospěch maturujících, kterých je dnes přes 60 %. Tento trend pokračuje a je to správné. Každý by se měl pokusit dosáhnout maxima svých možností. Proto se ale také zavádí od roku 2008 nová společná část maturity, aby se nastavila její minimální společná úroveň. Když jsme tuto změnu v zákoně připravovali, mysleli jsme především na to, co konkrétního, užitečného přinese maturantům. Tak například povinná zkouška z cizího jazyka odpovídá evropskému referenčnímu rámci pro znalost cizího jazyka, který pak může využít pro studium v zemích EU.
Podařilo se zakořenit sektoru nestátního školství, které vytváří pozitivní konkurenci. Já osobně bych chtěla, aby se zvýšila výrazně kapacita církevních škol, do kterých dnes chodí necelé 1% žáků.
Za hlavní úkol považuji zlepšení postavení pedagogů. Není možné, aby v hodnocení občanů byl učitel na druhém až třetím místě, a ve finančním ohodnocení byl na chvostě. To je rozpor, který učitelům bere sebedůvěru a nasazení. Našim úkolem je vrátit učitelskému povolání prestiž, podpořit autoritu učitele. Proto jsem se také zasadila o schválení zákona o pedagogických pracovnících. Zákon je zase jen začátkem, ale považuji za důležité, že může získat a udržet ve školství mladé kantory.
Časopis Archa by pro výčet změn a úkolů nestačil.
Považujete za „normální“, že (podle řady průzkumů) většinu dětí škola nebaví?
Je normální, že to děti řeknou, ale nemělo by to tak být. Považuji za normální, že se děti těší na prázdniny a že je škola na konci školního roku už nebaví. Vzpomínám si na povzdech mého syna, když někdy po pololetí lamentoval, že ho škola nebaví, paní učitelka v angličtině je už vyčerpaná, už by měly být prázdniny.
Škola není totiž jen zábava, ale spíše námaha. Soudím podle vlastních zkušeností. Měla jsem vynikající učitele, od základní až po vysokou školu. Průběh byl naprosto stejný, vždy před koncem školního roku jsem se nemohla dočkat prázdnin a na konci prázdnin jsem se těšila do školy. A tak soudím, že to nebylo špatné. Prošla jsem desítky škol a troufám si říct, že podle konkrétních znaků poznám školu, do které se děti na konci prázdnin těší. Škola musí být náročná, ale i laskavá, chápavá zároveň. Škola, to znamená všichni, kteří ji tvoří, a začíná to u ředitele. Dnes je stále těžší (zejména starší) děti, zaujmout, udržet jejich pozornost, motivovat je k učení. Přesto tvrdím, že jsou školy, které děti baví a učí zároveň. Mělo by to tak být.
Srovnávací výzkum evropské vzdělanosti mimo jiné ukázal, že v občanské výchově mají naši žáci nadprůměrné znalosti a naprosto pasivní postoje. Čím myslíte, že to je způsobené?
Myslím, že to odpovídá obecně nízké občanské angažovanosti mladších generací, tedy jejich rodičů. Po rodině je to škola, která by jim kromě vědomostí měla dát i určitou zkušenost a vzory. Jaké jsou postoje učitelů? Mám zkušenost, že jsou v občanských postojích pasivní. Zažili si své a bude trvat ještě dlouho, než učitelé získají tolik sebevědomí, aby byli schopni skutečně s vnitřní svobodou jasného občanského postoje. Na této emancipační cestě vidím překážku, a tou je silná role samospráv v řízení školy. Politické tričko starosty, hejtmana či rady může opět omezit svobodu občanských postojů ředitele, kterého jmenují, a potažmo i učitelů. Co se tedy žáci naučí? V lepším případě nezájem o věci veřejné, v horším případě poklonkování všemu, co vedení města či kraje rozhodne. To je odradí a nebo přivede k extrémním postojům. Tak zlé to být nemusí, bude-li starosta osvícený a ředitel charakterní osobnost.
Na konferenci o dobrovolnictví ve výchově a vzdělávání, o níž podrobněji referujeme v novém čísle časopisu Archa, jste provedla rozbor vzdělávacích systémů právě z hlediska podpory dobrovolnictví. Ten současný stav podle Vás není moc uspokojivý?
Pokusila jsem se najít téma dobrovolnictví v našich nejvyužívanějších vzdělávacích programech pro základní školy. Nejvíce se k tomuto termínu blížily výchovné prvky v Obecné škole, podle které se učí asi jen na 4 % základních škol, program Základní školy, kterým projde 92 % našich dětí, se o dobrovolnictví vůbec nezmiňuje. To je stav, který by se měl změnit. Prostor pro výchovu k dobrovolnictví jako občanské ctnosti by měl být dán v obsahu připravovaného rámcového vzdělávacího programu pro základní školy.
Jaký recept vidíte na účinnou prevenci nárůstu agresivity a drogových závislostí u dětí a zvláště mládeže? Můžete na to odpovědět z pozice matky, političky a skautky?
Mám dva dospívající syny a recept na výchovu hledám. Ptám se moudrých a učím se z vlastních chyb. Nejdůležitější je pevná rodina, zázemí, které dětem poskytujeme s manželem. Snažili jsme se dětem předat víru, a tím i pozitivní vztah k životu bez násilí a drog. Nejohroženější jsou děti právě v období, kdy hledají vlastní cesty a prodlužují si večerku. Tady se projeví, co jsme do nich zaseli, zda se věnují nějakému sportu, koníčku, jaké vyhledávají kamarády. Pochopila jsem, že dokud se mnou mluví, tak je to dobré.
Samozřejmě, že moje zkušenost z rodiny, ze skautu, se promítá i do postojů v politice. Má-li společnost čelit nárůstu drog a agresivity, musí podporovat všechny, kteří mohou mládež proti těmto jevům chránit, počínaje stabilními rodinami, přes učitele až po organizace dětí a mládeže. Agresivita a drogy nastupují tam, kde je prázdno, získávají si mladé lidi, kteří nemají jiný smysl života nebo jsou slabí. Za jeden z obecně potřebných léků proti tomuto zlu považuji zavedení etické výchovy ve školách. Zní to moc teoreticky, ale ve skutečnosti jde o praktický předmět, kde nejvíc záleží na dobrém učiteli. Osnovy tohoto předmětu v České republice se teprve rodí. Používá se prosociální výchova španělského pedagoga Roche Olivara, která má velmi dobré výsledky na Slovensku. Hodiny etiky by měly být pojaty zábavnou formou, kdy si dokáží žáci o vážných životních tématech povídat otevřeně, vyzkoušet si některé situace, učitel se změní v psychologa, zpovědníka, kamaráda, aniž by ztratil autoritu. Právě získání vhodných učitelů a váhavost ministerstva školství je největší překážkou pro zavedení tohoto výchovného předmětu.
Můžete nám prozradit, jestli Vaši synové Jan a Václav mají také nějaký vztah ke sdružením dětí a mládeže?
Jan je skaut, dokonce složil tři orlí pera, o mně tvrdí, že jsem špatný skaut, protože jsem nevydržela 3 týdny pod stanem. Má pravdu, ale neví, že kdyby bylo nejhůř, tak bych vydržela. Za současné situace mi ta romantika stačí dvoudenní. Dopřávám si toho komfortu, že mohu být skautka neaktivní a sestry a bratři i činovníci mi to tolerují, zatímco ve straně lidové se ode mne aktivita vyžaduje. Vašek zůstal u vlčete, což mne mrzí. Musel si vybrat mezi trubkou a skautem, možná jim dnes v oddíle troubící skaut chybí.
