K samozřejmé výbavě dnešního člověka patří poznatek, že nejúčinnější metodou, jak zabránit všemožným komplikacím života osobního i společenského – od nepříjemné chřipky až po patologie tzv. sociální – je prevence. O tom vykládají i v televizi NOVA nebo to nechybí tu a tam i v radách odborníků narychlo spíchnutích pro ženské časopisy. Je to tedy nepochybně „pravda“. Komplikace nastávají až ve chvíli, kdy se začneme zajímat o to, jak by taková prevence měla ve skutečnosti vypadat. Je nabíledni, že by bylo optimální, kdyby to dokázala jedna tabletka, nejlépe šumivá, v krajním případě jedna injekce píchnutá v tom správném ročním období na to správné místo. A když už by tohle nestačilo, tak něco jasného a rychle účinného: například včas potencionální kriminálníky zavřít, nebo těm méně podezřelým z budoucích neplech něco včas předhodit, aby se jim zaplnil volný čas a neměli už žádnou možnost vymýšlet natož uskutečnit to, co by nás otravovalo nebo nás dokonce ohrožovalo.
Čtenář jistě chápe, že tenhle zlehčující tón volím právě proto, že ve skutečnosti je s prevencí mimořádná obtíž – zcela srovnatelná s jednoduchou, ale stejně tak těžko uskutečnitelnou radou, že člověk má žít moudře, nebo aspoň správně. Jako malý chlapec jsem viděl film o klučinovi, který toužil být nejlepším brankářem. Tolik naléhal na nějakou (už jsem zapomněl jakou) kouzelnou bytost, aby jej vybavila schopností chytit každý míč, že skutečně získal příslib: Jakmile řekne ve chvíli, kdy míč poletí na bránu „Míči, míči, míči slyš, že jen ke mně letět smíš!“, míč ho poslechne a skončí v jeho náručí. Předpokládám, že je vám jasné, jak to dopadlo a jaká byla pointa celého příběhu. Co rána na bránu – to gól, protože dřív, než hošík přeříkal celé kouzlo, už byl míč v síti. Zkrátka – poctivé zápasy se žádným kouzlem vyhrát nedají. Tím spíš zápasy s ohroženími, kvůli nimž se dnes tak často – dokonce i v té NOVĚ – skloňuje prevence.
Dobrý vhled do toho, co taková skutečná prevence obnáší, nám nejdřív poskytne výběr faktů z výzkumné studie Sociální klima v prostředí základních škol v ČR, kterou zadalo MŠMT Institutu dětí a mládeže před dvěma roky a která byla zaměřená na sociální klima v prostředí základních škol ČR a na prevenci šikany (podrobná zpráva je na www.idm-msmt.cz). Tento společný výzkumný projekt MŠMT a Institutu dětí a mládeže se pod vedením Michala Koláře a Miluše Havlínové uskutečnil na 66 školách a oslovil více než šest tisíc žáků navštěvujících druhý stupeň základní školy. Stanovil si dva cíle:
Za prvé, zmapovat kvalitu sociálního klimatu, jak se projevuje při vyučování ve školních třídách a porovnat mezi sebou výsledky škol zapojených do projektu Zdravá škola se školní atmosférou, která vládne v ostatních běžných základních školách.
Druhým cílem pak bylo zmapovat projevy šikanování a dát odpověď na otázku, zda školy v projektu Zdravá škola ochraňují své žáky před projevy šikanování podstatně účinněji než běžné základní školy.
V zásadě byla ověřována hypotéza, zda škola, ve které je navozen pocit důvěry dětí k pedagogům, vytvořena atmosféra pohody a klidu, pěstováno právní vědomí, mravní a morální hodnoty, je správným východiskem pro efektivní prevenci sociálně patologických jevů. Pro vytváření takového klimatu se projekt Zdravé školy opírá o následují čtveřici postojů:
– Úcta, důvěra a snášenlivost
– Uznání, účast a empatie
– Otevřenost (vstřícnost)
– Vůli ke spolupráci a pomoci
A teď uvedu tři z mého hlediska rozhodující výsledky potvrzené tímto výzkumem:
a) Není možné preventivně působit ve smyslu prevence čehokoliv bez tvorby optimálních podmínek pro tyto procesy. Výzkumná studie potvrdila, že sociální klima škol podporujících zdraví vytváří takovou atmosféru pro učitele, žáky i rodiče, ve které se před problémy nezavírají oči, o problémech se diskutuje a nehledají se důvody, proč problémy neřešit.
b) Budování otevřených, kamarádských a bezpečných vztahů mezi členy školního společenství je nejlepší ochranou proti šikanování. Přirozené součásti komunity – celoškolní setkání, školní parlament, třídní spolusprávy, rada školy apod. – jsou samy o sobě účinnými prostředky primární prevence.
c) Nicméně ani to nejlepší demokratické společenství nemůže zásadněji zabránit nákaze šikanování. Proč tomu tak je? Jedním z důvodů je skutečnost, že hlubší příčiny šikanování se nenalézají ve škole, ale v člověku samém, rodině, společnosti. Děti „infikované“ šikanou a děti oslabené ať už ve smyslu stát se agresorem nebo obětí do školy přicházejí a zde vytvářejí nejrozmanitější rizikové konstelace. Zda se zápalná šňůra šikanování rozhoří tedy zdaleka nezáleží jenom na škole. Nicméně ta je zodpovědná za zdraví a život dítěte, za účinnou ochranu dětí před šikanováním. Škola by však neměla zůstat v tomto nelehkém úkolu sama, potřebuje podporu všech zodpovědných zainteresovaných složek společnosti.
Nyní přejdu ke zobecnění toho, co výzkum potvrdil pro školu, učitele, žáky a jejich rodiče. K tomu ostatně směřoval závěr předchozího odstavce. Rodina, škola a společnost obklopující dítě či mladého člověka vytvářejí teprve úplný prostor jeho zrání k úspěšné dospělosti.
Stačí tedy jen lehce pozměnit konstatování platná pro školu také na rodinu a společnost: rodina/společnost, ve které je navozen pocit důvěry dětí k rodičům/světu dospělých i vrstevníků, vytvořena atmosféra pohody a klidu, pěstováno právní vědomí, mravní a morální hodnoty, je správným východiskem pro efektivní prevenci sociálně patologických jevů.
A k tomu si ještě přidejme ony základní postoje:
úctu, důvěru, snášenlivost, uznání, účast, empatie, otevřenost, vůle ke spolupráci a pomoci – jako převládající postoje v rodině i ve společnosti.
Museli bychom být velmi neinformovaní a osobně málo vnímaví, kdybychom považovali za určující charakteristiku naší současné společnosti i stavu, v jaké se nachází podstatná část rodin, pocit důvěry, atmosféru pohody a klidu, pěstování právního vědomí a mravních hodnot, úctu, důvěru, snášenlivost, účast, otevřenost a vůli ke spolupráci a pomoci. Není při tom pochyb (a všechny výzkumy to potvrzují), že po tomhle všem naprostá většina lidí opravdu touží – jenomže málokdo z nich k tomu také opravdu účinně přispívá. I o tom svědčí výzkumy. Například rozsáhlé studie Centra pro sociální a ekonomické strategie Češi na cestě za vlastní budoucností a na ní navazující Průvodce krajinou priorit ČR konstatují mimo jiné toto:
Samozřejmě ochota veřejně „riskovat svou kůži“ a participovat na kolektivních aktivitách úzce souvisí s důvěrou v lidi, s kterými by člověk měl eventuálně „do toho jít“. Tato důvěra je bohužel u nás žalostně malá. Jen 18% dotázaných vyjádřilo přesvědčení, že většině lidí je možné důvěřovat. To je výrazně pod evropským průměrem (31%), což má jistě závažné důsledky na možnost realizace jakékoli kolektivní strategie v zájmu veřejného blaha. Důvěra je nutná pro vzájemné soužití, ale je i mazivem ekonomického systému a snižuje jeho tření – transakční náklady. Nedostatek důvěry se prodraží, vede k bujení administrativy a plýtvání energie na téma, jak ohlídat veřejný zájem. Všudypřítomná možnost podtrhu se však v českých zemích stala nevysloveným mementem každé kooperativní strategie….
Deficit vzájemné důvěry je zároveň deficitem důvěry v společnou akci, který většina občanů nahrazuje téměř bezmeznou vírou v schopnosti expertů a spíše než participativní demokracii preferuje státem placenou expertokracii. Deficit důvěry nás proto od moderní společnosti vzdaluje více než momentální zaostávání za technickým vývojem. Vzniká tak „začarovaný kruh“: občané si navzájem nedůvěřují, a proto do kolektivní akce vstupují jen zřídka, ale bez participace na společných, kolektivních akcích se jejich vzájemná důvěra nemá kde vytvořit, a proto si nedůvěřují. (Češi na cestě za vlastní budoucností 11)
Analýza a modelování jednotlivých generací v naší zemi z hlediska jejich podílu na populaci České republiky na přelomu tisíciletí především ukazuje, že existuje převaha generací zaměřených na boj, konfrontaci a soutěžení nad generacemi zaměřenými na spolupráci a konsenzus. Převaha hodnotových orientací konfrontačních nad kooperačními vytváří ve společnosti značné napětí a je východiskem pro přístup k řešení společenských problémů spíš z hlediska příklonu k vítězům než z hlediska vyřešení problému…..
V posledních deseti letech dvacátého století vznikl v naší společnosti zvláštní hybrid hodnotových orientací, jehož základním rysem je inkonzistence: zaměření na rodinu, blízkost s jinými a požadavek solidarity spolu s hédonistickými orientacemi a individualizací, sobectvím místo převzetí odpovědnosti za své skutky. Nezralost, protichůdnost, malá hloubka, tedy i nejistota, možnost zvratu, relativní snadnost působení nových podnětů a nadějí, nestabilita a krátkodobost tohoto působení, orientace na prvopočátky a méně na soustavnost. Zdá se, že jde opět o situaci, pro kterou jsou příznačné zvláštní paradoxy. Jeden je obsažen v silné a výrazné orientaci na rodinu při současném orientování především na hmotné a provozní podmínky její existence jako rozhodující pro tuto existenci. Dalším paradoxem se jeví silná potřeba ochrany a malá ochota podílet se na jejím utváření a rozvoji mimo hranice soukromí. (Průvodce krajinou…)
Zkrátka to, co se teď čím dál tím častěji projevuje jako šokující projevy brutality dětí, je jen nejviditelnější příznak „systémového onemocnění“ společnosti. Té naší – západní. U nás se to pouze projevuje v přímočařejší podobě, protože už desítky let žijeme v prostředí skrz naskrz zesvětštělém, takže nic z hlediska života celku společnosti významného neupomíná na hlubší zdroje našeho lidství.
Lidé, kteří nemají pravdu, tu a tam říkají: „Příčina téhle naší mizérie je v tom, že se lidé nebojí Boha“. Správné je ale jejich tušení, že kořenem našich problémů – a to velmi vážných, které budou bez skutečné terapie jenom dále narůstat – je deficit v duchovním životě. Nejde o to, „bát se“ – pokud možno nějakého Velkého policajta. Lidé dneška se ostatně bojí příliš mnoho a příliš mnoha věcí. Jde o to najít takový zdroj důvěry, aby se člověk v tomhle našem tak komplikovaném a nebezpečném světě bát nemusel. Aby navzdory všemu zažil a přijal, že je milován. Aby zjistil, že má ohromnou cenu, i když na první pohled v ničem nevyniká. Aby měl odvahu důvěřovat druhým, i když je jasné, že ho čas od času podvedou. Aby dokázal odpouštět sobě i druhým, ačkoliv tak často zklame on i oni. A aby – mimo jiné – byl ochoten jako rodič, učitel, vychovatel či veřejný činitel nést autoritu, protože sám Autoritu, z níž toto všechno čerpá, zná z vlastní zkušenosti a může se o ni opírat.
Tomáš Garrigue Masaryk ve známých Hovorech s Karlem Čapkem odpovídá na otázku, co je pro něj nejhlubším důvodem demokracie: Víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši. A kousek dál pokračuje: Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a bližním všem, je uskutečňováním Božího řádu na zemi. Demokracie je názor na život – spočívá na důvěře v lidi, v lidskost, v lidství.
Nevymyslíme nic lepšího. A pokud to nezačneme uskutečňovat, budeme o prevenci jen řečnit.
Jiří Zajíc
ředitel Kanceláře ČRDM
