Procházeli jste se někdy po náměstí Country, náměstí Tajů či náměstí Života? Měřili jste svými kroky třeba Krkounskou, Rorýsí nebo Azurovou ulici? Že ne? Tak to jste nejspíš nebyli na Celostátní velké výměně zkušeností (CVVZ) – tedy na té letošní, která se druhý listopadový víkend konala v Českých Budějovicích.
Do jihočeské metropole se zdaleka i zblízka sjelo a sešlo více než tisíc především mladých lidí (na webu se registrovalo přes 1350 účastníků). Chtěli se dozvědět něco o tom, jak zdokonalit a zpestřit práci se svými svěřenci, které v různých dětských a mládežnických sdruženích, klubech a oddílech vedou. Nebo chtěli své zkušenosti zprostředkovat ostatním a probrat s nimi témata, která je zajímají. Nebo se chtěli v inspirativním prostředí setkat se svými známými a přáteli, podobně naladěnými nadšenci. Anebo to všechno dohromady.
Areál základní školy na českobudějovickém sídlišti Máj od 5. do 7. listopadu 2004 ožil neobvyklým ruchem. Ze školních chodeb se staly ulice a z jejich křižovatek náměstí roztodivných jmen. A nejen to. Ve třídách, kde jindy hlasy učitelů seznamují žáky se základy matematiky, chemie či anglické gramatiky, probíhala poněkud jiná „výuka“. V tvůrčích dílnách, na odborných seminářích, v diskusních fórech a při turnajích se předvádělo, vysvětlovalo, debatovalo a hrálo všechno to, co se může příležitostně hodit – například na táboře, na oddílové schůzce nebo při nezbytném „papírování“.
Program nabízel snad všechno, co vás může v této souvislosti napadnout: od první pomoci přes organizování tábora a celotáborové hry až po jednoduché účetnictví a zaúčtovávání problematických položek. Samozřejmě také bojové či psychologické hry, vázané stavby, uzlování a výklad o bezpečnosti při práci s dětmi a mládeží. Účastníci „cévévézetky“ se mohli těšit i na soutěžní výstavu kronik o ceny, na kurz karnevalových masek v „salonu krásy“, na diskotéku v protiatomovém bunkru pod školou, na odpočinek v čajovně; mohli se také přihlásit na některou z „outdoorových aktivit“, utkat v turnaji Carcassone a Alhambry…
Ceremoniál
Všechno to začalo vlastně už v pátek. „V pozdních odpoledních hodinách dorazil i Jan Šimáně-Galén, propagátor přátelství rozrůzněných a otec udělování Březových lístků,“ napsal Klíčový obzorník, aktuální cévévézetkový zpravodaj „tištěný“ partou redakčních obětavců. Klíčový obzorník připomněl, že „právě CVVZ jsou místem, kde se setkávají ti nejaktivnější s dětmi a mládeží, mnozí vedoucí nebo vůdci oddílů, skupin, kteří by jistě zasloužili veřejně poděkovat Březovým lístkem, který není žádným vyznamenáním, ale oceněním druhých, poděkováním za jejich práci.“
Na osvíceném budějovickém náměstí Přemysla Otakara II. čekalo podium a banda bubeníků ze skupiny Jitřenka, kteří si příchozí hned rozdělili a rozdali jim improvizované hudební nástroje: chrastítka z plechovek, PET-láhve, ozvučná dřívka a vodácké barely. „Vlastně se burcovalo za lepší podmínky pro práci s dětmi,“ zamyslel se při vzpomínce na „hudební produkci“ na náměstí jeden z pořadatelů. Na podiu vystoupili mimo jiné předseda České rady dětí a mládeže (ČRDM) Pavel Trantina a hejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník.
Na závěr ceremoniálu si každý z účastníků vytáhl z kádě s teplou vodou zahřátý oblázek, určený k tomu, aby v průběhu celé cévévézetky pokud možno co nejčastěji měnil svého majitele, aby šel z ruky do ruky…
O rekord tu nejde
Nechci se přít, ale myslím si, že letos padl rekord, poznamenal k počtu zaregistrovaných účastníků ředitel CVVZ 2004 Vladimír Kubát-Wiky (RADAMBUK), těžko přehlédnutelný „muž v širáku“, který si i v hektickém sobotním odpoledni našel čas na krátký rozhovor. Z toho, co říkal, bylo ale zřejmé, že o rekordy tu zas až tolik nejde. Největšímu zájmu se podle něj těší programy, kde si každý může přímo „ohmatat“ a prakticky zkusit nějakou hru, její styl. „Obrovský zájem je třeba o ludotéku, což je herna stolních her; každým rokem se objevují další a další provozovatelé a prodejci těchto atrakcí. Je to dobře, dostávají se sem krásné světové hry a je to poměrně hezký nápad pro činnost s dětmi,“ vysvětlil Vladimír Kubát.
Hlavní rozdíl v pojetí předchozích ročníků a českobudějovické CVVZ vidí v tom, že nebylo nutno se předem napevno přihlásit do určitého programu; organizátoři minulých ročníků při naplněné kapacitě vyhlašovali stop-stav. „Pravda, systém „přihlaš se, kam chceš a jdi, kam chceš“ má také svá úskalí a své slabiny,“ nezakrýval druhou stranu mince Wiky. Objevili se totiž i nespokojení účastníci, kteří se na vyhlédnutý program řádně registrovali, a po příchodu na místo konání zjistili, že je již kapacitně naplněn. Pořadatelé se ale podle Wikyho takové situace snažili řešit, třeba jeho zopakováním.
Krmná, Cihlová a Rysí ulice; náměstí Zdechlin, Duhy a Bojů… Proč vlastně tolik lidí vůbec zamířilo ve svém volném čase právě tam?
Každý vedoucí má „mošničku nápadů“, se kterou do své činnosti vstupuje, sáhl pro příměr Vladimír Kubát. Mošnička se však prý chtě nechtě vyčerpává, vedoucí ji vyprazdňuje – a čas od času je potřeba ji znovu naplnit… „K tomu, domnívám se, Celostátní velká výměna zkušeností slouží. To je to místo, kam jsem já jako vedoucí přišel hledat nové nápady, nové náměty, nové formy činnosti. Ale samozřejmě také popovídat si s ostatními. A vidět, že nejsem sám – ten „postižený blázen“, který s dětmi dělá – že je nás víc, že je nás docela síla. I to je pochopitelně věc, která každého účastníka posiluje,“ míní šéf českobudějovické CVVZ 2004.
