Když jsem začala číst pozvánku na Mezinárodní večeři sdružení AFS, už už jsem se olizovala. Ukázky mezinárodní kuchyně celého světa, to bude skvělé! Jenže když jsem dočetla dopis až do konce, zjistila jsem, že vše má drobný háček: Někdo musí pokrmy připravit. Takže – přijďte, ale přineste s sebou ukázky z vaší národní kuchyně. Nestíhala jsem a tak jsem za dveře restaurace Victor Prodleff kousek od pražského náměstí Jiřího z Poděbrad brala v onen páteční večer s určitou obavou. Jestli to takhle pojmou všichni, tak to si budeme o těch jídlech tak akorát vyprávět… A kdoví, jak si budeme rozumět!
Už pohled oknem do restaurace mne ubezpečil, že sama tady nebudu. Sál doslova praskal ve švech. Pokyn z dopisu (vezměte s sebou všechny příbuzné, nepříbuzné, známé či kamarády, student svou rodinu, rodina svého studenta) byl zřejmě splněn na maximum. Ale ještě bych měla vysvětlit, co se skrývá za poněkud tajemnou zkratkou AFS v úvodu článku. Cílem této mezinárodní neziskové a dobrovolnické organizace (mimochodem jedné z nejpočetnějších dobrovolnických organizací na světě!) je „vytvářet a poskytovat příležitosti k mezikulturnímu vzdělávání s cílem pomáhat lidem rozvíjet schopnosti, získávat znalosti a osvojovat si postoje potřebné pro tvořivý a harmonický život v současném multikulturním a stále více vzájemně propojeném světě.“ Přeloženo do běžného jazyka: naši středoškolští studenti vycestují na rok do nějaké hostitelské rodiny ve světě, tam žijí a chodí do školy. A naopak do našich hostitelských rodin přijíždějí studenti z nejrůznějších koutů světa. Vždyť zemí, které na tomto programu spolupracují, je v současné době přes 50. Student platí určitý poplatek (z toho je hrazeno pojištění, cestovné, školní pomůcky), ale náklady na jeho život v rodině nese rodina. Prostě mají na rok o jedno dítě víc se všemi starostmi a radostmi s tím spojenými.
Na rozdíl ode mne se přítomní na večeři připravili velice důkladně. Do dveří restaurace vcházeli přímo s celými plechy koláčů, ba dokonce plnými hrnci dobrot. A tak se po malé chvíli stoly pod okny doslova prohýbaly pod lahůdkami z velmi exotických koutů světa (např. Chile, Thajsko, Japonsko). Každý kuchař musel nejprve svůj kousek náležitě zdokumentovat: nechat se společně s jídlem vyfotografovat, předložit recept na svou pochoutku a k jídlu pak umístit vlaječku země původu a své jméno. To aby bylo každému jasno, do kterého kouta světa ho právě chuťové buňky přenesly. A nejen to. Aby pak z receptů mohla vzniknout kuchařka.
Po zkušenostech z některých akcí, kde jídlo zmizí dřív, než si jej stihnete vůbec prohlédnout, jsem se nejprve věnovala trochu fotografování. Šlo to velmi obtížně. Pro množství lidí nebylo kam ustoupit. Nicméně jsem to zkusila. K mému údivu i pak bylo ještě z čeho ochutnávat. A tak jsem se zamíchala do davu tvořeného především studenty. Na druhém konci sálu jsem pak zahlédla povědomou tvář. Chvilku jsme po sobě koukaly, co tady děláme. Vysvětlila jsem, že jsem přišla napsat článek a že jsem nečekala, že tu budu někoho znát. Protože jsem se dlouho neviděly, sedly jsme si v poněkud volnější vstupní místnosti a povídaly. Brzy jsem se dozvěděla co a jak. Dcera Michala tak moc toužila vyrazit na zkušenou někam hodně daleko do světa, že byli rodiče nakonec rádi, když se vypravila „jen“ do Německa. Tam strávila loňský školní rok právě díky AFS výměnnému programu. Byť není nikde podmínkou, že pokud vaše dítě vycestuje, musíte pak nabídnout bydlení jinému studentovi, rozhodli se po této zkušenosti Sedláčkovi, že to, co prožila jejich dcera umožní někomu jinému. A tak se Chilan Diego Enesto stal na rok obyvatelem Ondřejova. Každý den dojíždí do pražské střední školy a jeho „adoptivním“ rodičům tak ke dvěma dcerám přibyla i starost o syna.
Možná, že jste někdy zažili rozpaky, když se sejde větší počet lidí, kteří se příliš neznají. Při téhle mezinárodní večeři jsem však nic takového nepozorovala. Bouřlivá komunikace probíhala doslova všude a všemi prostředky. Jedlo se rukama, příbory i hůlkama. Přemisťovala jsem se od jedné dobroty ke druhé, až jsem na chvíli zakotvila u proslulého symbolu americké kuchyně – krůty ke Dni díkůvzdání. Tak tuhle pochoutku musel někdo připravovat opravdu s velkou péčí a předstihem. „Když už někdy nevím kudy kam při vyřizování úředních povolení pro příjezd či výjezd studentů a jsem z úřednických postupů víc než unavená, stačí mi, když si vzpomenu na ty, pro které všechno děláme a na podobná setkání, jako je tahle mezinárodní večeře,“ prozradila mi svůj tajný zdroj energie jedna z pracovnic AFS – Klára Kutišová.
Loučím se a cestou k metru mám společnou se dvěma dívkami – Němkou Verenou a Thajkou Napanit. Vesele si povídají a bez rozpaků odpovídají i na mé dotazy. Metro má dlouhý interval a tak než přijede jejich souprava znám jejich první dojmy od nás. Ano, líbí se jim tady, ale pro věčně usměvavou Napanit se tu většina lidí tváří příliš vážně. S češtinou zatím hodně zápasí, ale snaží se aspoň něco pochytit. A když se ptám, čím jsou jejich rodiče, bez zaváhání opáčí: „Kteří? Skuteční nebo ti, kde teď bydlím?“ V otázce je schováno mnohé. Především to, že lidé, kteří studentům na rok nabídnou společné bydlení, se pro ně stávají na rok rodiči se vším všudy.
Těší mne, že jsem se na mezinárodní večeři vypravila. Přesvědčila jsem se o tom, co jsem už několikrát slyšela vyprávět či četla mezi řádky studentů, kteří se výměn zúčastnili. Že mezikulturní výměny lidi obohacují nikoli ve finančním slova smyslu, ale mnohem, mnohem víc. Takhle své zkušenosti shrnula hostitelská rodina studentky z Austrálie: „Mohu říci, že pobyt Amandy je pro nás přínosem. Dcera se zdokonalila v angličtině, zkusila si, jaké je mít sestru. Jako rodina jsme si užili legraci, poznali jsem i nové názory a zvyky.“ A tohle je bohatství, které svou přítomností v hostitelské rodině přinesla dívka z Ekvádoru: „Aura Maria byla našim dětem vzorem ve spoustě věcí (poslušnost, srdečnost, spontánnost, laskavost, ochota pomáhat, svědomitá práce ve škole). Mohli jsme se díky ní dozvědět něco o životě v Jižní Americe.“
Fotogalerie z Mezinárodní večeře: AFS – fotoalbum
Z historie AFS
Organizace vznikla krátce po vypuknutí I. světové války v roce 1914, kdy se skupina 15 Američanů, žijících v Paříži, nabídla jako dobrovolní řidiči polních ambulancí při Americké nemocnici v Neuilly a záhy se stala známou jako American Field Service (Americká polní služba). V období mezi válkami členové AFS, jichž v té době bylo již 2500, mj. finančně podporovali výměny francouzských a amerických studentů. Již v roce 1939, po německé okupaci Československa, byla dobrovolnická polní služba AFS reaktivována nejprve ve Francii, po vypuknutí II. světové války pak postupně rozšířila svoji činnost do dalších zemí Evropy a Severní Afriky, na Střední Východ a posléze až do Barmy a do Indie. Její členové mj. jako první vztyčili v roce 1942 vlajku USA v Sýrii a v roce 1945 pomáhali při osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen v Německu. Bezprostředně po skončení války se řidiči ambulancí AFS rozhodli obnovit a dále pak systematicky podporovat mezinárodní studentské výměny, neboť právě v nich spatřovali nejlepší cestu k zachování míru a k mezinárodnímu porozumění v duchu historického výroku jednoho z nich: „Musíme se v budoucnosti navzájem lépe poznat, má-li to být budoucnost, jakou si přejeme“. Již v roce 1947 se uskutečnil historický první roční program AFS, který jako stipendisty přivedl do Spojených států 52 studentů z 10 zemí včetně tehdejšího Československa. Od té doby vytvořilo přes 200 tisíc studentů, kteří se do dneška programů AFS zúčastnili, ale i jejich vlastní i hostitelské rodiny a přátelé, celosvětové společenství, charakterizované především společnými zážitky a zkušenostmi, úzkými osobními vztahy a přátelstvím na celý život.
A tohle jsou slova účastnice onoho historicky prvního programu AFS z roku 1947:
„´Kdyby´ je slovo ošidné, přesto mám za to, že kdyby nebylo mé zkušenosti s AFS, můj život by se odvíjel jinak. Ne že by byl šťastnější či méně šťastný, rozhodně by však byl méně prospěšný, neboť tolerance je, naštěstí, nakažlivá… Jsem si zcela jistá, že nebýt mé AFS zkušenosti, nezastávala bych své současné postavení.“
Ano, do USA tehdy odjela dívka, kterou dnes známe jako Doc. MUDr. Jaroslavu Moserovou, DrSc. (mj. senátorka Senátu Parlamentu ČR, 1999 – 2001 prezidentka generální konference UNESCO, 1996 – 1998 místopředsedkyně Senátu Parlamentu ČR, 1991 – 1993 velvyslankyně v Austrálii a na Novém Zélandu)
V České republice zajišťuje programy AFS národní organizace – občanské sdružení AFS (na 20. valném shromáždění České rady dětí a mládeže byla přijata mezi členy ČRDM).
AFS Mezikulturní programy
Zlatnická 7
110 00 Praha 1
E-mail: info-czechrepublic@afs.org
www.afs.cz
