Ačkoliv by se podle titulku snad mohlo zdát, že poslankyně Evropského parlamentu Jana Hybášková (Evropští demokraté) kývla na lákavou nabídku producentů nějakého filmu, skutečnost je o poznání prozaičtější. Přijala pozvání k besedě se zástupci Národního parlamentu dětí a mládeže (NPDM), která se v podvečer 5. listopadu 2004 konala v chráněné kavárně Vesmírna v centru Prahy. Dorazila tam udýchaná, se zpožděním, s omluvou – a se starostmi rodiče, jehož jedno dítě je nemocné a druhé zakrátko poveze s (naštěstí lehkým) úrazem do nemocnice. Nikdo z desítky přítomných by jí jistě neměl za zlé, kdyby sjednaný termín okamžitě zrušila. Neudělala to však, a obou rolí – hosta zkrácené, dvacetiminutové „Vesmírny“ i starostlivé matky – se zhostila na potlesk.
S odlehčeným titulkem ovšem kontrastovala závažnost témat, která europoslankyně stihla s mladými lidmi probrat. Mluvila přitom jasně a přímo, navíc s argumentační jistotou člověka výtečně znalého své věci. Například o tom, proč podle jejího názoru Česká republika propásla v iráckém konfliktu svoji šanci a zklamala nejen naděje tamních lidí, o ne-odvaze našich klíčových politiků a armády, o tom, že média vykreslují obraz jiného Iráku, než jaký je vidět na místě, a také o důvodech, které ji osobně vedly k podpoře operace Trvalá svoboda proti Saddámu Husajnovi.
Upozornila mimo jiné, že z tamní zhruba pětadvacetimilionové populace chybí šest milionů lidí zabitých Husajnovým režimem, třeba v šíitském povstání na jihu Iráku. „Téměř v každé rodině je někdo, kdo byl odvlečen, zastřelen, je neznámo kde – a pravděpodobně již mrtev,“ prohlásila Jana Hybášková. „Říci v takovém režimu jediné slovo odporu znamená okamžitě fyzickou likvidaci nejen sebe sama, ale celých rodin,“ dodala na vysvětlenou. V bažinatém území jižního Iráku jsou podle ní desítky vesnic, ze kterých zbyly jen hromádky cihel, nic víc. „Ti lidé byli v tak strašné situaci, že ani dnes se z toho nedokáží vzpamatovat. A chtít po nich za šest měsíců, aby začali normálním způsobem zakládat politické strany je naprosto absurdní,“ míní europoslankyně.
Pokud jde o české angažmá v irácké krizi, dopadlo podle ní stejně jako v mnoha jiných zemích. „Byla to především armáda, které se nechtělo v těch velmi složitých, těžkých a nebezpečných podmínkách působit. Oni hledali všechny cesty, jak se dostat domů, a tu cestu našli, aniž to bylo jakkoliv opřeno o skutečnou situaci v českém veřejném mínění,“ podotkla Jana Hybášková věcně.
Soudí rovněž, že Iráčané ze všeho nejvíc chtějí už konečně žít obyčejným životem, v klidu a míru. „Chtějí mít od všeho pokoj, mít auto, mít dům, mít satelit – a proboha, ať se do nich nikdo nemontuje. To je, myslím, ten základní pocit devadesáti pěti -šesti -sedmi procent Iráčanů,“ shrnula arabistka, diplomatka a politička Jana Hybášková. Vysněný klid ale obyvatelstvo Iráku zřejmě hned tak nečeká; už proto ne, že přes íránskou hranici proudí stále množství diverzantů; ani domácích baasistů není v zemi málo. Přestože americké ministerstvo zahraničních věcí mělo prý velmi detailně propracovaný plán irácké budoucnosti, jeho vliv na události se stal mizivým poté, co se – hlavně kvůli francouzskému postoji – nepodařilo prosadit rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Situace tak zůstala prakticky jen v rukou vojáků… „A podle toho dnes vypadá,“ odtušila Jana Hybášková, která odhaduje, že období nestability v Iráku může trvat dalších deset patnáct let.
Vzdor krátkému času, vyměřenému pro setkání souběhem neblahých náhod, zaznělo kavárnou Vesmírna, co nejspíš zaznít mělo. Podobně jako mladí účastníci z NPDM i ředitel Kanceláře České rady dětí a mládeže (ČRDM) Jiří Zajíc coby moderátor závěrem zalitoval, že debata již končí. „Na druhou stranu je dobře, že jste nezapomněla být matkou,“ předal chvatně se loučící Janě Hybáškové připravenou kytici.
