Co Čech, to…

… televizní divák? Aspoň v podání naší hvězdné televize prý určitě. Až poběží na obrazovce další díl nejsledovanějšího seriálu letošního roku, to se prý téměř zastaví život v zemi. Zhasnou jiná světla než televizních obrazovek, přestane téct voda, na ulici nepotkáš živáčka. Slovům z televizní reklamy, jistě náležitě podloženým „koláči“ divácké sledovanosti, grafy odběru vody i elektrické energie, nešlo nevěřit. A přesto jsem se vydala opačným směrem. Pryč od bedýnky s pestrobarevnými obrázky. A dobře jsem udělala. Zdaleka jsem se ten první prosincový nedělní večer necítila v centru hlavního města osamocena. Děti s napětím vyhlížely mikuláše, čerty i anděly; mladé dívky spěchaly domů s větvičkami barborek; vagón metra byl plný k prasknutí. Nechala jsem se nalákat jinou, méně honosnou reklamou. Slibovala, že si domů odnesu písničku nejen v duchu, ale také v uchu i na papíře. Příjemně zaplněný sál vojtěšské fary rozezněly dávné nástroje: loutna, dudy, niněra, cink, píšťaly, šalmaje, barokní housle, pošetky, varhánky s měchy, bubny, zvonky… A jako doprovod k barokním písním se na scéně objevily kouzelné loutky Divadla Tineola. Žasli malí i velcí. V nestřeženém okamžiku přestavby kulis ti nejmladší ukázali, jak velké kouzlo má živé představení. Nejmenší holčička vyběhla z první řady a pohladila oslíka na scéně. A tohle ani ta nejsledovanější televize neumí.