Před nedávnem jsem měl možnost podívat se na druhou stranu planety Země, přímo do rovníkové Sumatry. A když jsem tak brouzdal pralesy, plazil se po sopkách nebo odpočíval pod kokosovými palmami na opuštěném ostrově, vzpomněl jsem si na Adama a slíbil si, že až se vrátím, pošlu alespoň krátkou reportáž z cest. Když ale reportáž do internetového zpravodaje České rady dětí a mládeže, pak samozřejmě o dětech.
Neměl jsem bohužel čas zjišťovat jak vypadá řízený volný čas dětí a mládeže. Jisté je, že v Indonésii (jejíž je Sumatra součástí) jsou dětí mraky. Také je to čtvrtý nejlidnatější stát světa. Do školy chodí děti jako u nás od šesti let, do páté třídy nosí fialové kraťasy (holky sukýnku) a bílou košili, druhý stupeň nosí modrou variantu oblečení, středoškoláci chodí v šedé. Děti z mateřských školek jsou navlečeny jednotně do oranžových kalhotek. Když odzvonilo, z přízemních škol (vypadaly jak kasárna) se vyrojily mraky dětí. Mě ale zajímalo, co budou dělat teď.
Většinou jsme odpoledne už moc dětí neviděli, ty starší pásly buvoly, pomáhaly na rýžových polích, nebo se poflakovaly po okolí. Pokud potkaly nás, tak bohužel žebraly, v lepším případě se chtěly nechat za peníze vyfotit. Za fotku, kterou vidíte, ale nedostaly ani bombón (ty sem u sebe neměl a peníze jsem jim dát odmítl). S avizovanou dětskou prostitucí jsme se naštěstí nesetkali. V našem průvodci Lonely planet bylo ovšem číslo na místní pobočku UNICEF, která takovéto excesy řeší.
Nejoblíbenějším sportem místních dětí je fotbal a volejbal (a opravdu to umí), jejich tradiční dětskou hrou je jakýsi druh honičky po balvanech v moři (tuto hru mají dokonce vyobrazenou na 1 000 Rupiové bankovce – která odpovídá našem 3 Kč a místní černé kávě). Velice důležitý je rodinný život (vždyť průměrné indonéské dítě má 8 sourozenců). O nedělích (v sobotu je pracovní den) jsme mohli vidět tyto obrovské rodiny na výletech a procházkách. Ve větších městech fungují skautské oddíly Gerakan Pramuka (Boy Scouts and Girl Guides Movement), ale křesťanských rodin je jen asi 10%.
Indonésie je chudá země a je jasné, že děti musí od útlého věku pracovat. Naštěstí tu platí povinná školní docházka, povinná angličtina, takže už desetiletého dítěte jsme se mohli zeptat na cestu. Místního děti volného času příliš nemají, prázdniny krátké, víkend jen v neděli, ale v každé vesničce stojí hřiště (alespoň volejbalové). Oblíbenou zábavou je bohužel televize, protože každá dřevěná bouda má barevnou televizi, satelit a video. Tak je možné, že ty pralesy, které mají za oknem a které se neustále zmenšují, znají místní děti jenom z obrazovky.
