Zdá se vám nadpis příliš drsný? Možná. Ale já myslím, že spojení slov je více než správné. Vrátila se mi kamarádka z dětství. Z copaté usměvavé holky vyrostla mamina s úhledným drdolem a čokoládovým synem. Čtyřletý Honzík je míšenec Rómky a Afričana. Jeho máma si tedy zažila své a ví, jak zlé umí být děti i někteří dospěláci na někoho, kdo vybočuje z řady.
S těžkým srdcem vedla svého Jeníka do školky. „Co blázníš“?! uklidňovala jsem ji. „Přeci tam chodí děti lidí z naší generace. Teď je to jiný. Spousta věcí se změnilo. Nevyšiluj předčasně.“ Opravdu jsem věřila tomu, co říkám. Jenže pravda byla jen v jedné větě. Teď je to jiný – horší. Už první den si mohl Honzík oči vyplakat. Děti se mu smály, na procházce ho naučily nová slova – např. morgoška, cikáně… Hlavou se mu honí, že je jiný!
Naši kluci se znají od plenek. Pocit srdečného smíchu v nás vyvolávají pokaždé, když se chytnou za ruce. Vysoký černoušek pevně svírá ve své dlani světlejší dlaň mladšího blonďáka. Česká republika se řadí mezi státy Evropské unie. Učíme mluvit děti světovými jazyky. Když se stane něco hrozného, dokážeme si všichni pomoci. Proč tedy stále existují děti, které tu pláčou, protože nejsou dost nóbl?!? Kdo za to může!?!
My všichni, kteří právě svíráme otěže výchovy ve svých rukou. Vedeme rozumné řeči, vysvětlujeme, jak jsou si všichni rovni. Takže upřímně – kdo z nás má přátele mezi Rómy, Ukrajinci, Vietnamci? Soudíme jednotlivce, nebo celou skupinu? Sama za sebe vím jediné. Stydím se za to, že malý Honzík plakal…
