Křičet, co nám vadí

Studovala jsem na soukromé střední škole, kde skoro každý profesor byl „nóbl škrobený“. Z řady běžného normálu dosti vybočoval kantor psychologie. Přišel na první hodinu v bavlněném triku a ošoupaných džínách. Zelenou (už ta barva byla výstřelek, ale prý zelená uklidňuje) křídou napsal na tabuli Vadí mi, že… . Každý se měl představit jménem, a doplnit, cože mu právě vadí. Další hodinu napsal jiné, pro život stejně důležité, spojení Křičte, ať o vás všichni vědí!!! Dělám věci podle svého, takže jsem si pro jednoduchost a mnohonásobnou účelnost, spojila věty dohromady. Občas křičím, aby všichni věděli, co mi vadí. Z psychologického hlediska to nejvíce pomáhá mě. Vlastně pouze mě. Ostatní členové rodiny ztrácí „smysl pro hru“. Při předávání maturitního vysvědčení došlo ke změně. Nastoupil v černém obleku, tmavé kravatě a důstojně nám potřásal pravicí. Přesto byl svůj a pronesl: „Milánkové, snad jsem vás do života naučil to nejdůležitější, pokud nebudete spokojení sami se sebou, nebude spokojené ani vaše okolí.“ Není tedy nic snazšího, než začít nový měsíc trochu netradičně. Pokud se vám něco nelíbí – řekněte: Vadí mi že… Pokud se vám zdá, že začínáte být pro své okolí „pan nikdo“ – Hlasitě křičte, ať o vás všichni vědí. Nesmíte ovšem, při tom všem, vypadat „nóbl škrobeně“. Možná nás pak bude mnohem více spokojených…