Co jsi zač?
Řekla bych, že jsem člověk, který rád pracuje přímo s dětmi. Já osobně spíš s těma menšíma. Kromě toho vedu malé komorní sdružení: Príma děti. Pracuje zejména s rodinami. Sdružení vzniklo v roce 1990. Snažili jsme se děti s některými zdravotními problémy začleňovat do všech aktivit. Jsou to většinou děti, na kterých se na první pohled nepozná, že jsou nemocné – mají třeba astma, těžké alergie… Pořádáme akce jednodenní, víkendové a realizujeme každý rok i tábory. Řada dětí odrostla, to nejstarší studuje v současnosti dvě vysoké školy najednou, takže postupem času máme děti „staré“ a „mladé“. Dřív jsem byla předseda, po změně stanov se ze mne stal prezident. Kromě toho jsem maminka sedmnáctiletého syna a dvanáctileté slečny.
Co máš na Bambiriádě na starosti?
Média – to znamená propagaci a popularizaci akce. Starám se o mediální partnery; v návaznosti na redakční centrum České rady dětí a mládeže připravuji mediální servis pro novináře. Na Bambiriádě funguje tiskové centrum, které aktuální informace zprostředkovává přímo na místě. Potom se starám částečně o některé menší sponzory. Jedním z našich mediálních partnerů je firma Maspex, děti ji znají spíš pod názvem Méďa Kubík. Mezi hlavní mediální partnery patří vydavatelství Mladá fronta, Česká televize a Český rozhlas – Radiožurnál. Jednáme i s deníky. Děti milují internetové stránky, tak hledáme partnery i tam. A protože Bambiriáda je věnována především dětem, jsou mezi partnery hodně dětské časopisy, např. z vydavatelství Egmont.
Když jsi byla malá – chodila jsi někam do dobrého oddílu?
Přiznám se, že jsem k tomu všemu přišla až v dospělosti. Byla jsem dlouho dítě. Měla jsem dědečka s babičkou, kteří se o mně hezky starali. Trávili se mnou prázdniny na chalupě v západních Čechách. Jako dítě jsem chodila spíš na klavír a cvičit sportovní gymnastiku. Hodně jsem četla dobrodružnou literaturu. Museli mě vyhánět ze stromu, kde jsem byla schovaná s knížkou…
A tvé první seznámení s Bambiriádou?
Stoprocentně jsem nebyla u prvního ročníku. Svou první Bambiriádu jsem zažila na Střeleckém a Dětském ostrově. To jsme absolvovali jako sdružení Prima děti. U své druhé Bambiriády jsem zjistila o co jde a u třetí jsem se domluvila s jedním nakladatelstvím na remitendě pro děti. Navíc některé z „mých prima dětí“ vystupovaly i na pódiu. Poslední dva roky jsme pomáhali hodně. Na zpestření programu jsme se podíleli v Praze a tak znám Bambiriádu hlavně pražskou. Poslední dva roky jsem pomáhala zajišťovat propagaci v některých časopisech. Dá se říct, že mne Bambiriáda do sebe čím dál tím víc vtahuje. Poslední dva roky jsem zajišťovala některé věci pro štáb a zároveň jsem vedla prezentaci sdružení. A to už bylo dost náročné.
Jak ses dostala k práci ve štábu?
Díky předchozí spolupráci mne jeho členové požádali, zda bych se nestala oficiálním členem. Jsem přesvědčená, že je to dobrá akce a že hlavně dětem, které nejsou nikde zapojeny, může ukázat, co by mohly dělat. Na Bambiriádě zjistí, že jsou vlastně šikovné – že dokážou vyrobit ruční papír, že by je bavila tahle a tahle činnost… Musím říct, že moje dcera si na Bambiriádě taky našla novou náplň pro volný čas: irské tance.
Co už se povedlo?
Rok od roku je to čím dál tím těžší. Řada redakcí patří zahraničním firmám a já je znovu a znovu musím přesvědčovat, že ta akce má smysl, že to jsou neplacené propagace. U médií je velmi silná konkurence, takže zadarmo nedávají téměř nic. Musím vynaložit třikrát víc práce než třeba před lety a to i tam, kde se to tradičně objevovalo. Bohužel, na některých místech skončili lidé, kteří byli této akci nakloněni… Oslovovala jsem šéfredaktorky jednotlivých časopisů, ale ony si nerisknou bez schválení zahraničního vedení rozhodnout cokoli. Přiostřilo se to všude. Šetří se, dochází ke kumulování práce… Stojí mne to hodně času. Vlastně pracuji na některých věcech dřív, než začne zasedat štáb. Skončí Bambiriáda, jdu poděkovat za spolupráci a už začínáme uvažovat o podobě spolupráce další.
Klady a zápory Bambiriády?
To by bylo asi na tři články. Ty zápory, nebo to, co by se mohlo udělat lépe, vidí člověk na té akci nebo těsně po ní. To se občas proklíná, protože je to psychicky a fyzicky náročné. Já bych to rozdělila. Nedá se posuzovat Bambiriáda v každém městě nebo Bambiriáda jako celek. Co mne mrzí, že sice je velká návštěvnost v Praze, ale řada příchozích to bere jako další dětský den či komerční záležitost. To není vina pořadatelů akce. Děti z velkých měst mají jiné možnosti a prostě už jsou takové pohodlné, je tam hodně komerce, jiný styl života. Kolikrát přijde dítě a nezajímá ho co se dělá v tom daném stánku, ale zeptá se, o co se soutěží a podle toho se rozhodne, jestli se zúčastní nebo ne.
Bambiriáda jako taková se dělá proto, aby si děti něco vyzkoušely a ne odcházely s kupama dárků. Dnes děti „jedou“ hodně po materiální stránce, srovnávají se mezi sebou, neváží si tolik hodnot jako je třeba přátelství. Děti často neznají věci docela běžné. Zkoušeli jsme potraviny. Mnoho dětí neví, jak vypadají ovesné vločky. Jiní nepoznali čočku (hádali, že to jsou malý piškoty!), o koření nemluvě (a přitom soutěžily 14-15ti leté slečny!).
Pozitiva Bambiriády vidím v tom, že ukáže dětem, že existují i jiné věci a hodnoty, než to, kdo má Adidas či Puma boty, nebo že neexistují jenom počítačové hry. Hitem dnešní doby jsou toulky obchodními domy, výprava do kina či do Mekáče. Praha je v tom asi ještě s Brnem poněkud atypická. V menších městech vidím velké pozitivum, že se vybudují osobnější vztahy mezi organizacemi, mezi zastupiteli z města, je to trošičku jiná atmosféra.
Já se na tu akci pořád dívám z hlediska dětí. Z hlediska organizátora – tam je velký problém ve finanční stránce věci, protože to všechno se zajišťuje za velmi omezených finančních prostředků. Nedá se vymyslet víc – je to od přivedení vody, zajištění patřičného počtu toalet pro návštěvníky, občerstvovacích stánků, označení pomocníků – Bambiriádních mravenečků, dostatek odpadkových košů, vstupenky – průkazy na vstup do muzeí.
Apelovala bych na organizátory ze sdružení, aby na každý rok vymysleli jinou prezentaci. Na tu akci chodí děti opakovaně. Vzpomenou si a řeknou: to tady bylo už loni. Takže je potřeba co největší pestrost a je to o to náročnější, že v těch některých expozicích se s dětmi pracuje aktivně. Někde dělají hrnčířské práce, jinde malují, na dalším stanovišti řežou dříví, zašívají knoflíky, malují obličeje, zkouší mluvit do mikrofonu či trénují základy první pomoci.
Kde jsou hranice Bambiriády?
Hranice státní už Bambiriáda překonala, takže určitě bych netvrdila, že jsou jimi hranice území České republiky. Bambiriáda nechce jít ani cestou dalšího velkého rozšiřování počtu měst. Jednak kvůli ekonomické situaci, ale především kvůli kvalitě těch akcí. Není cílem dělat Bambiriádu v mnoha dalších městech. Snažíme se, aby Bambiriáda pokryla území České republiky, aby došlo k pokrytí krajů, aby se na ní všichni mohli dostat.
Snažíme se hranice či cíle nedávat – pořád je co vylepšovat. Není to ani v počtu návštěvníků, ale ve zkvalitnění dané činnosti. Hranice Bambiriády – nejlepší hranice by byla – že každé dítě bude někde zapojeno – dětské mládežnické oddíly, kulturní domy, sportovní oddíly, aby dítě vyvíjelo ve svém volném čase nějakou činnost a ta činnost ho bavila. Aby z ní mělo radost, našlo si dobré kamarády. To bych viděla jako cíl, jako hranici Bambiriády.
