Pracovníci Národní galerie v Praze otevřeli v klášteře sv. Anežky České hmatovou výstavu odlitků sochařských děl českého středověkého umění. Vlastně znovuotevřeli, a to díky finančnímu daru vlády Knížectví Lichtenštejnsko. Původní expozici odlitků totiž poničila povodeň v srpnu 2002. Haptická stezka, jak se tento projekt také nazývá, teď tedy opět slouží návštěvníkům se zrakovým postižením – pochopitelně včetně nevidomých dětí. Výstava je snad ještě dokonalejší, než ta, kterou si před třemi lety vzala „velká voda“…
„Svými příspěvky jsme sledovali dva cíle: za prvé podporovat sociální projekty a za druhé pomoci při obnově krásných a fantastických děl kulturního dědictví České republiky po škodách způsobených povodněmi. Nemohu si představit vhodnější projekt, než je právě obnova haptické stezky,“ prohlásila na tiskové konferenci konané 1. dubna 2005 ve Slavnostním sále Anežského kláštera velvyslankyně Lichtenštejnska Maria-Pia-Kothbauer-Liechtenstein.
Konstatovala, že v haptické stezce se prolíná aspekt sociální i kulturní, neboť hmatová výstava umožňuje znevýhodněným spoluobčanům podílet se na uměleckých dílech naší země. Expozici tvoří kolekce dvanácti odlitků vybraných soch z fondu Národní galerie – odlitků proto, že z důvodu ochrany památek není dovoleno se kamenosochařských či řezbářských děl z 13. až 15. století dotýkat. Zrakově postižení se však díky výstavě přesto mohou alespoň zprostředkovaně s tvorbou sochařů a řezbářů období českého středověku seznámit. Výběr exponátů byl zvolen tak, aby mohli pozorovat stylovou proměnu sochařského díla během několika staletí – od nejstarších dochovaných památek, jako je pozdně románský reliéf z baziliky sv. Jiří, přes díla vrcholné epochy vlády Karla IV. až k období tzv. krásného slohu kolem roku 1400.
„Není to tak dlouho, co jsem tady jezdil na kanoi; byla to neobyčejná zkušenost, ale strašně si přeji, aby se nemusela opakovat,“ vrátil se ve vzpomínkách do krušného léta 2002 generální ředitel Národní galerie v Praze Milan Knížák. „Byl to opravdu velice impresivní pohled na tyto nádherné prostory naplněné špinavou vodou a zoufalá snaha, abychom udrželi teplotu a bezpečnost u našich sbírek, což se nám nakonec s opravdu velkým nasazením našich zaměstnanců podařilo,“ popsal situaci. Poznamenal, že vybavení galerie v přízemí ovšem vzalo za své; nebyla tam sice naštěstí žádná umělecká díla, povodeň však zničila haptickou stezku…
Velkorysost lichtenštejnské vlády podle kurátorky výstavy Evy Zíkové umožnila nejen rekonstrukci hmatové expozice v klášteře sv. Anežky, ale i vydání katalogu v bodovém písmu a s reliéfními obrázky. Nevidomý návštěvník může také sdělit své dojmy a připomínky k výstavě, a to díky speciálnímu přístroji umístěnému v závěru exopzice. Pomoc Knížectví Lichtenštejnsko mimo jiné umožnila navíc i nové architektonické řešení dětského výtvarného ateliéru určeného pro programy organizovaných skupin.
Národní galerie chce být podle jejího ředitele Milana Knížáka místem, kde by se měly setkávat rozličné skupiny obyvatelstva: staří i mladí, vzdělaní i ti méně školení – a samozřejmě i velká část společnosti tvořená handicapovanými lidmi. „Neměli by být kvůli svému handicapu ochuzeni o to, co umění nám všem nabízí,“ podtrhl Milan Knížák. „Věříme tomu, že nové technické prostředky, které se neustále zdokonalují, dovolí v budoucnu třeba virtuálně – ale o to intenzivněji – všem handicapovaným účast na uměleckých dílech, která jsou jim doteď odepřena. Haptická stezka je takovým malým, tradičním, ale strašně důležitým krokem. A já všem, kteří se na tom podíleli – Knížectví Lichtenštejnsko, ministerstvu kultury, svým kolegům – paní kurátorce i dalším – velice děkuji,“ prohlásil ředitel Národní galerie.
Velvyslankyně Lichtenštejnska na závěr setkání spojeného se slavnostním otevřením výstavy, fakticky zpřístupněné pro veřejnost již od půlky prosince loňského roku, vyslovila dvě přání. „Tím prvním je, aby haptická stezka pomohla mnoha občanům v České republice najít zájem o umění nebo tento zájem prohloubit, a tím druhým přáním je, aby Českou republiku už nikdy žádná katastrofa nepostihla.“
