Když jsem dostala pozvánku na výstavu s názvem Obrazy války, poněkud jsem váhala, zda se mám na tiskovou konferenci vypravit. Na výstavu obrazů se mi příliš nechtělo. Teprve pak jsem si přečetla, že se jedná o 212 fotografií z let 1939 – 1945. Ale stejně jsem do Tereziánského křídla Starého královského paláce zamířila s určitými pochybnostmi: je tolik let po válce možné přinést něco nového či jiného?
Ukázalo se, že ano. Výstavu připravenou u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války tvoří tři samostatné fotografické kolekce. Některé snímky pořídili fotografové – profesionálové, jiné náruživí fotoamatéři, kteří si svůj odchod na frontu bez svého oblíbeného přístroje nedovedli představit. K nim patřil například legendární velitel z bitvy u Sokolova, kapitán Otakar Jaroš (1912 – 1943). Ten fotografoval vznik československého armádního sboru v bývalém Sovětském svazu. Velmi lapidární název pro svůj cyklus zvolil Zdeněk Tmej (* 1920): Ročník 21. Ano, právě rok narození jej předurčil k odchodu na nucené práce. Fotografie pocházejí z let 1942 – 44, kdy byl nasazen na těžkou fyzickou práci do polské Vratislavi. Fotografie exponoval v extrémních světelných podmínkách a na místě vyvolával. To je zachránilo při prohlídce gestapem, které obrázky považovalo za suvenýry. Hned po válce se ukázalo, že jde o zcela unikátní fotografie: žádná jiná takto informativně i umělecky svrchovaná obrazová výpověď o nacistické otrokářské praxi se neobjevila.
Část nazvaná Léta zmaru a naděje je vybrána ze snímků předních českých fotografů (Tibor Honty, Sláva Štochl, Ladislav Sitenský, Karel Ludwig, Zdeněk Tmej, Václav Chochola, Miroslav Hák a další). Svědectví sovětských válečných fotografů tvoří 80 snímků – od přepadení země přes ústup, až po dobytí Berlína a má název Lidé, kteří zvítězili ve válce. U většiny snímků je uveden autor a komentář, který vám napoví o té dávné-nedávné době možná mnohem víc, než stránky historických učebnic.
Třetí část se jmenuje Volá Londýn – československá vláda v exilu 1939 – 1945 a je vystavena poprvé. Jak uvedla na tiskové konferenci před zahájením výstavy Monica Beaumont, při úklidu půdy našla staré zaprášené krabice plné fotografií svého otce. A nebyly to fotografie jen tak ledajaké. Její otec, Erich Auerbach (1911 – 1977) byl totiž oficiálním fotografem exilového ministerstva zahraničí. Jako novinář a fotograf se prosadil už před válkou. Československo opustil v létě roku 1939, kdy tajně pěšky přešel hranice do Polska. Byť si na cestu vzal své „pracovní pomůcky“, tedy psací stroj a fotoaparát, cestou o ně přišel. Nikoli však o schopnost fotografovat. A tak postupně vzniklo na 300 souborů o několika tisících fotografií a negativů. V dokumentu podepsaném ministrem zahraničních věcí Československé republiky Janem Masarykem v roce 1946 se uvádí, že posláním Ericha Auerbacha „bylo fotografovat prezidenta, činnost vlády a válečné dění.“ O tom, jak se mu to povedlo, se můžete až do 12. června 2005 přesvědčit sami.
Zpátky do rodného země to Ericha Auergacha táhlo silně. Nicméně první poválečná výprava v roce 1947 nedopadla slavně – byl obviněn ze špionáže a nafotografovaný materiál mu byl zabaven. Další návrat se odehrál až o celých dvacet let později. Monica si moc dobře vybavuje, jak s úzkostí v Anglii sledovali zpravodajství z Československa v roce 1968. Ale zároveň si moc dobře vzpomíná na krásné pozdravy, ve kterých jí tatínek líčil místa, která by chtěl, aby jednou navštívila s ním. To se už nepovedlo. Monica Beaumont přijela do rodné země svého otce poprvé až nyní. Ale ani tentokrát neměl být návrat Auerbachových fotografií snadný. Celníkům se kufřík, v kterém paní Monica vezla snímky na výstavu, zdál velmi podivný. Jak později přiznali, vypadalo to na rentgenovém pracovišti, jako kdyby v kufříku bylo něco hodně zvláštního a starého, vhodného tak nejlépe pro kriminální policii. Prý si všichni docela oddechli, když se ukázalo, že kufřík je plný „jen“ šedesát let starých fotografií, na kterých se usmívá prezident Edvard Beneš či Jan Masaryk.
Obrazy války – Fotografie z let 1939 – 1945
3. 5. 2005 – 12. 6. 2005
Výstava konaná u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války představuje unikátní svědectví významných osobností české fotografie (např. Sláva Štochl, Zdeněk Tmej, Jindřich Marco, Karel Ludwig, Ladislav Sitenský, Josef Zeman) a dnes už ve světě proslulých ruských válečných fotografů (např. Dmitrij Baltermanc, Max Alpert, Anatólii Garanin, Georgij Zelma, Ivan Šagin). Až na výjimky jde o autorské originály. Řečeno slovy Dmitrije Baltermance, léta odborníky považovaného za východní protějšek legendárního válečného fotografa Roberta Capy: „Válka je jedno jediné a nekonečné hoře…“
Koncepce výstavy připravili a jejími kurátory jsou Daniela Mrázková a Vladimír Remeš.
Tereziánské křídlo Starého královského paláce, Pražský hrad
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin
Pořádá Správa Pražského hradu
