Když by se mě ještě před pár lety někdo zeptal, co se mi vybaví pod slovem debata, pravděpodobně bych mu odpověděla, že pořad, který kdysi vysílala Česká televize vždy v neděli po poledni. A že je to příšerná nuda, vždyť se tam jen hádají politici o té které kauze, co jim v danou dobu ležela v žaludku. Zeptejte se mě někdo dnes a stoprocentně odpovím, že debata je jedna z nejlepších aktivit, kterou lze mladý člověk trávit svůj volný čas. Není to ale tím, že za těch x let by se naše politická scéna tak rapidně zlepšila a navíc začala být pro mladé tak přitažlivá, to rozhodně ne.
Debatování je totiž program pro české jak středoškolské, tak vysokoškolské studenty, kteří se chtějí naučit formulovat své myšlenky a následně je, leckdy před velkým publikem, prezentovat, vysvětlovat, obhajovat. Jedná se o rétorickou soutěž, která má v České republice dvě větve: českou a anglickou. Ve většině velkých měst je klub pro alespoň jeden z těchto jazyků.
Samotná debata, ve které proti sobě stojí dva týmy (každý o třech řečnících), začíná vyhlášením rezoluce – to je jakákoli kontroverzní otázka, na kterou lze vždycky najít důvody proč ano i proč ne. A když říkám jakákoli, tak témata, o kterých se debatuje, jsou opravdu různorodá. Pro představu pár těch lehčích a zábavnějších: Sex je lepší než čokoláda, Kryštof Kolumbus doplul moc daleko, Kočky jsou lepší než psi, Kouření by mělo být zakázáno a pár těch těžších, které se většinou debatují na oficiálních celorepublikových turnajích a už vyžadují hlubší znalosti i náročnější přípravu: Mezinárodní společenstvo mělo vojensky zasáhnout ve Rwandě v roce 1994, Právo na bezplatnou zdravotní péči by mělo být omezeno, Mírové soužití islámského světa a západní civilizace je možné.
Jak už jsem naznačila, při debatě jsou proti sobě dva týmy – afirmace, která má za úkol rezoluci obhájit a negace, snažící se o vyvrácení afirmatvních argumentů, tudíž dokázat, že rezoluce neplatí. Debatu zahajuje afirmativní řečník A1, který prezentuje argumenty své strany (vlastně takové 2-3 stěžejní důvody, proč by měla rezoluce platit, o kterých se bude během debaty mluvit) a snaží se je v šesti minutách vysvětlit. Navazuje řečník N1, který je vyvrací, popřípadě prezentuje argumenty negativní. Řečníci A2 i N2 se snaží všechny argumenty přestavět, dovysvětlit či rozvést tak, aby podporovaly právě tu stranu, kterou při dané debatě zastávají. Každý z nich na to má rovněž šest minut. Takzvaní shrnovací řečníci A3 a N3 mají pět minut na to, aby vytyčili ty nejdůležitější body, které se během debaty objevily a vysvětlili, proč právě jejich strana by měla danou debatu vyhrát.
Celé to sleduje rozhodčí, který si během debaty pečlivě zapisuje a po jejím skončení rozhodne, která strana a jak moc přesvědčivě (zda 3:0 či 2:1) vyhrála.
Soutěž v debatování je jedinečná příležitost, jak se naučit nejen formulovat, ale i vyjadřovat své názory, dívat se na věci z více stran a hodnotit, která z nich je v dané otázce silnější, naslouchat názorům ostatních, umět vyhledávat informace a posuzovat, které jsou opravdu důležité a v neposlední řadě je to výborná možnost potkat a poznat spoustu skvělých a zajímavých lidí. Navíc ten, kdo se dá na anglickou větev má výbornou příležitost vylepšit si svůj jazyk. A o nějaké vítězství nad soupeřem tady zas až tak moc nejde, aneb jak praví citát A. J. Toynbeeho: „Účelem debatování je učit se, ne vítězit. Respektive účení je jediným vítězstvím, které má smysl“.
Kontakt: http://adk.debating.net
