Periférie

Tohle slovo se mi ve významu okrajové části města nikdy příliš nelíbilo. Říkala jsem tedy raději, že bydlím na kraji města. A říkala jsem to hrdě. Vystoupila jsem na konečné metra s poetickým názvem Skalka a pohledem jsem mohla sklouznout do zeleně, která uzavírala obzor. Bývalo to docela příjemné místo. Byť ob ulici od našeho mini sídliště s „třípatráky“ a „pětipatráky“ vede poměrně rušná silnice, bylo uzavřené a tak trochu schované. Místo, kde jste mohli nechat vyběhnout malé děti za barák bez obavy, že se jim něco stane. Jenže samoobsluha prodělala svůj porevoluční vývoj až do stádia, kdy se z ní vyklubala restaurace s rušnou diskotékou. V místech, kde bývalo pískoviště, už dnes roste tráva. Aby bylo učiněno všem normám EU zadost, byly kovové prvky z dětského hřiště odstraněny. Dětem teď k zábavě zbývají stromy, často s množstvím suchých větví. Zeleň bývá ošetřena vždy až po dlouhém nátlaku občanů. Letos byl nátlak zatím asi příliš slabý, údržba žádná. Hromča v předchozím sloupku píše, že je důležité mít své místo pro dětství. Já k tomu dodávám, že nejen pro dětství. Pro celý život toužíme mít kolem sebe hezky. Jenže teď, když se hrdopyšná metropole zbavuje svých neřestí vytlačováním z centra, tak to přestává být příjemné místo k žití. Na obzoru, tam co vychází slunce, roste obchodní dům. Jsem asi divná: nonstop toužím žít, nikoli nakupovat.