Nikola Horká a Klára Polívková na nádraží zpozorovaly, jak skupina chlapců ubližuje mentálně postiženému děvčeti. Nepustily ovšem celou událost z hlavy, naopak, a to dokonce vícekrát, rozpohybovaly dospělé, aby něco udělali. A výsledek? Po jisté dávce vytrvalosti a touhy pomoci ze strany Nikoly a Kláry se dívka nemusí bát oné bandy kluků a Nikola s Klárou si letos za svůj odvážný a hlavně prospěšný čin odnesly EPIC – Cenu za odvahu. Nebyly však jediné…
EPIC – Cenu za odvahu uděluje porota (v níž zasedá např. Ing. Livia Klausová, CSc., olympionik Aleš Valenta či psycholog PhDr. Karel Humhal) každý rok dětem ve věku 3 až 14 let za hrdinské činy, jimiž prokázaly svoji odvahu a statečnost.
Kromě již zmíněné Nikoly a Kláry (ke kterým se dnes ještě vrátím) porota tímto oceněním odměnila zachránce z těchto příběhů:
Tříletý Patrik Král z Prahy i přes svůj velmi nízký věk vyběhl v noci z bytu na ulici hledat pomoc pro svého dědečka, který zůstal ležet doma sám a zraněný na podlaze.
Jan Kvapil z Krnova skočil do vody pro 76 letého pána.
Tomáš Mareš (Varnsdorf), Romana Kocůrková (Varnsdorf) a Vojtěch Smetana (Česká Lípa) drželi vlastníma rukama nad vodou chlapce, když se pod ním v únoru v Jiřetíně pod Jedlovou prolomil led.
Ondřej Jirků z Jindřichova Hradce zachránil život svému kamarádovi – obnovil mu životní funkce po pádu ze stromu a dal ho do stabilizované polohy.
Dominik Němec z Přerova nechal na břehu veškerou bázeň a neváhal se ponořit do chladné vody, aby zachránil o dva roky staršího kamaráda, pod kterým praskl led. 
Všem patří moje úcta a obdiv za to, co neváhali udělat pro jiné!
Nyní zpátky k Nikole a Kláře. S nimi jsem si popovídala těsně před slavnostním předáním EPIC – Cen za odvahu ve čtvrtek 23. června 2005 v pražském Obecním domě a mnohé jsem se dozvěděla. Každý den potkávaly při cestě do školy a zpět mentálně postiženou Janu, která neměla moc kamarádů, ale zároveň s nikým žádné konflikty. Až jednou spatřily partu kluků, jež nutila Janu, aby se mlátila pěstí do čela. Klára a Nikola, jak mi při rozhovoru pověděly, měly chuť klukům něco rozbít. Dokázaly se totiž vcítit do duše Jany. Neváhaly a řekly agresorům, ať Janu nechají být. Třebaže zmíněná banda holkám dokonce nabídla, že se můžou přidat a získat tím víc, než když Janě pomůžou, Klára a Nikola nezaváhaly a oznámily událost ve škole. Jak to většinou bývá, nic se nedělo a šikana pokračovala dál. Tak opět přitlačily na dospělé, až se do věci vložila policie. Teď už má Jana od kluků klid, parta se jí i oběma děvčatům (které získaly novou kamarádku) vyhýbá.
A co napadlo po přečtení tohoto příběhu psychologa Karla Humhala?
„Že jsou dívky velmi odvážné. Někomu to může připadat legrační, ale ono jde o život. Pokud šikana pokračuje, tak často končí nešťastně. Připomenu třeba tento případ – šikanované dítě se udusilo igelitovým pytlíkem, který mu ostatní dávali na hlavu. Myslím si, že v případech, kdy se děti začnou chovat zlovolně (svévolně a ještě zle), se nabízí otázka, kde to má konec. Tyto dívky nemohly tušit, jak se věc vyvine, když se postaví na odpor. Mohli je ti kluci třeba vyhodit z vlaku. Proto si myslím, že to byl od Nikoly a Kláry velice statečný odvážný čin.“
Tolik názor jednoho z porotců.
Na slavnostním vyhlašování v Obecním domě vystoupili: Jiří Korn a 4tet, Petr Kolář, Martina Balogová a RONY (efektní žonglování).
Jiřího Korna a Petra Koláře jsem se v souvislosti s oceněním Nikoly a Kláry zeptala, jestli se sami setkali s šikanou nebo byli jejími svědky.
Petr Kolář: „Podobné věci se stávaly už od školky, aniž by se tomu říkalo šikana. Vždycky se našel někdo, kdo tu partu vedl a byl ten silný, takže určitě. Je důležité se s tím umět vypořádat. Člověk někdy i v dospělosti narazí na někoho takového a překvapí ho to. Šikanu odsuzuji a nemám rád.“ 
Jiří Korn: „Svědkem jsem se nestal a šikanu velmi odmítám. Je to odporná záležitost nemám ji rád. Nerad o ní slyším, protože si myslím, že je ubohá.“
Na závěr přenechám slovo další člence poroty, paní Livii Klausové, která mi odpovídala na otázku, co pro ni znamená odvaha a statečnost?
„Jsou to krásné a obdivuhodné lidské vlastnosti a myslím si, že je dobré je oceňovat, protože odvahu a statečnost člověk potřebuje k životu.“
Myslím, že k těmto slovům není co dodat.
