Reaguji na stanovisko Pionýra ke snižování věkové hranice trestní odpovědnosti a připojuji stanovisko Informačního centra oddílů a klubů.
Poslední dobou mě napadá, zda jsou děti vůbec ještě děti? Připadá mi, že jsou silné tlaky na to, jejich dětství co nejvíce zkrátit a co nejdříve z nich udělat dospělé. To se pak odráží i na činnosti našich sdružení, pozorujeme, že děti jsou stále méně hravé a tím pádem jich z našich sdružení ubývá.
Vlivů, které dnes působí na děti je mnoho a všichni o nich víme. Jsou bohužel vesměs negativní a tak stačí negovat výchovu i těch rodičů, kteří se rozhodnou si najít na své děti čas a vychovávat je. Připadá mi ale, že takových rodičů je dnes stále méně. Někteří, pro mě zcela nepochopitelně, si pochvalují televizní reality show jako dobrou sexuální výchovu pro jejich potomky. Takže výchovu od rodičů nám nahrazuje televize, další média, party apod.
Co se týká dětské kriminality, asi by bylo dobré se zabývat spíše prevencí. Plně se v ICOKu ztotožňujeme s Pionýry, že kořeny kriminality dětí a mládeže jsou v nudě. Pokud ale dítě něco provede a zavřeme jej do vězení, asi tím nic nevyřešíme. Snížení věkové hranice trestní odpovědnosti mi připadá jako jakýsi alibismus, kterým se dospělí chtějí co nejdříve zříci výchovy dětí s tím, že už jsou děti dospělé a tedy zodpovědné samy za sebe.
S Pionýry rovněž nemůžeme souhlasit s tím, že by byl nedostatek nabídky pozitivních zájmových činností. Dle našeho názoru je jich přinejmenším dostatek (určitě ve velkých městech), ale není o ně mezi dětmi zájem, protože trend této společnosti je spíše „nevaž se odvaž se“. Děti tedy nejsou příliš vychovávány k nějaké pravidelné činnosti s výjimkou činností, které jim evidentně mají pomoct v jejich vzdělávání, tedy hudba, jazyky či sport, v kterém se často realizují rodiče. Sdružení dětí a mládeže ale působí na děti komplexně a to je touto společností, která považuje morálku za něco zcela okrajového, silně nedoceňováno.
Je sice hezké poslouchat názory samotných dětí na výši hranice trestním odpovědnosti, ale mají tyto děti dostatek životních zkušeností, aby viděly všechny souvislosti a mohly posoudit všechny aspekty?
Říká se, že dnešní děti jsou vyspělejší, ale je otázka, zda opravdu komplexně nebo jen v některých úzkých směrech. Jsou např. vyspělejší morálně? Na tuto otázku asi budeme hledat těžko odpověď, protože morálka je věc relativní a co bylo nemorální před několika lety, se dnes bohužel stává společenskou normou. Já osobně ale vidím dost aspektů, podle kterých bych považoval děti před dvaceti lety za vyspělejší, než ty dnešní. Ty dnešní jsou samozřejmě vyspělejší technicky, zvládají technologie, které tu před dvaceti lety nebyly.
Položme si první otázku, která jde přímo k problému. Proč snižovat hranici trestní odpovědnosti, když už nyní legislativa umožňuje, aby jakkoli staré dítě, které závažným způsobem poruší zákony, šlo před soud a ten mu mohl nařídit ústavní výchovu? Soud v tomto případě zkoumá, zda je rodina způsobilá dítě vychovávat či nikoli a pokud ne, nařídí ústavní výchovu. Dál se tímto případem zabývají psychologové, kteří by tomu měli rozumět dle mého názoru lépe, než soudce, který se určitě vyzná lépe v právech než v dětské psychologii.
Je-li nařízena dítěti ústavní výchova, rozhodují psychologové v diagnostickém ústavu, jakou formu ústavní výchovy zvolit. Vedle dětských domovů zde jsou výchovné ústavy a to ještě s různě přísnými režimy a nakonec i konečně nově zřizované ústavy pro pachatele obzvlášť závažných deliktů, které jsou střeženy, v nichž nemají děti nárok na pravidelné samostatné vycházky, z nichž pravidelně utíkají.
Druhým aspektem je, že pokud budeme chtít zavřít dítě školou povinné do vězení, musíme mu tam zajistit školní docházku. V tom případě je ale třeba počítat, že dostane-li se sem talentovanější dítě, nelze očekávat, že bude mít možnost nějak svůj talent rozvíjet a je zcela zřejmé, že zapadne do průměru a ztratí tak jakoukoli možnost na středoškolské a následně vysokoškolské vzdělání.
A teď, proč si myslím, že může psycholog rozhodovat lépe? Předně není vázán zákony, které by striktně nařizovaly trestní sazby. Příkladem může být skutečný případ, kdy dvanáctiletý chlapec, který byl před domem s kamarády, využil toho, když jeho starší již plnoletý bratr nechal před domem otevřené auto, v domnění, že mu ho bratr pohlídá a odskočil si pro něco do domu. Jenže mladší bráška se chtěl vytáhnout před kamarády a tak si sedl za volant s tím, že jim ukáže, že umí s autem o pár metrů popojet. Měl ale smůlu a místo jedničky zařadil zpátečku a přejel svého kamaráda, který stál za autem. Jak by to viděl zákon? Jako krádež motorového vozidla a ublížení na zdraví z nedbalosti. Takže myslím, že pro osobu starší 15ti let by za to byl nepodmíněný trest odnětí svobody. Jak to vidím já? Jako klukovinu, která bohužel skončila špatně. Tento kluk určitě potřeboval spíš, než vězení, psychologa, který by mu pomohl se dostat z šoku, že přejel svého kamaráda a získal tak cennou (leč krutě vykoupenou) zkušenost, na celý život. Jsem přesvědčen, že tento kluk již podobnou hloupost nikdy nezopakuje a ptám se proč ho tedy trestat? Toto ale může posoudit pouze psycholog, který není vázán nějakou dolní hranicí trestu.
Co má být účelem trestu? Odplata nebo motivovat jedince, aby se daného činu, za který jej chceme trestat, již znovu nedopustil? Pokud to druhé, pak v tomto případě je již trest zbytečný. Navíc soud může v tomto případě, má-li se řídit literou zákona, kde je předepsána minimální trestní sazba, odlišit tento případ od výtečníka, který se chce svézt cizím autem a paradoxně na tom bude lépe, pokud bude mít štěstí a nikoho nepřejede. A stejně lépe na tom bude ten, kdo se chce autem nejenom svézt a nechat jej o pár kilometrů dále, ale třeba z něj i něco ukrást či jej celé prodat na součástky. Co s autem chtěl udělat, mu totiž nikdo nedokáže, pokud jej chytnou dříve, než to udělal.
Dalším aspektem je, že zejména u dětí, má následovat trest co nejdříve. To je všeobecně známá poučka z psychologie. Víme ale, jak jsou přetíženy naše soudy a že by takový proces trval v lepším případě řádově měsíce a pak se trest míjí účinkem, když už malé dítě zapomnělo, za co je vlastně trestáno.
Dítě je, jak známo, tvárné a poměrně rychle se vyvíjí a mění. Já osobně tedy vidím zásadní rozdíl v tom, že je-li dítě umístěno do ústavní výchovy, a pokud se zásadně změní, nic nebrání tomu, aby bylo vráceno zpět do rodiny. Bude-li ale odsouzeno do vězení, je odsouzeno na určitou dobu, která lze zkrátit v případě slušného chování maximálně o polovinu. A tak zde může sedět už napravené dítě a může zde ztratit svoji životní šanci, třeba ve formě přejít na nějakou lepší školu, která bude rozvíjet jeho talent a umožní mu další studium na střední či vysoké škole a neskončit pouze s výučním listem. Nebo by snad byl jiný rozdíl mezi vězením pro děti a dnešními výchovnými ústavy?
Posledním aspektem, který nelze nevidět, je soustažnost různých věkových hranic. Takže by docházelo k různým konfliktům, z nichž za všechny zmíním jediný, v dnešní společnosti asi nejvíce patrný. Dnes, když tato společnost má za prioritu číslo jedna sex a jsou jím obklopeny děti, které tím pádem už od útlého věku chtějí být sexy, aby byly in. Protože vývoj dětí je nerovnoměrný, některé jsou již sexuálně natolik vyspělé, že se dopustí pohlavního styku před patnáctým rokem věku. Stane-li se to dnes mezi dvěma čtrnáctiletými, oba sice porušili zákon, ale není nutno to řešit, protože nejsou právně zodpovědní a společenská nebezpečnost tohoto skutku je malá. Snížíme-li ale hranici trestní odpovědnosti, bude situace zcela jiná a oba se dopustí trestného činu pohlavního zneužití osoby mladší 15ti let, což je naopak trestný čin s velkou společenskou nebezpečností, za který jsou poměrně vysoké sazby vězení. Pak se nabízí návrh na snížení hranice od kdy dětem povolit sexuální styk, před čímž bych ale byl opatrný. Některé děti jsou k tomu třeba zralé již ve 13ti letech a tuto potřebu mají, ale ne všechny. A ti méně vyspělí mají na ochranu před zneužíváním právo.
Znovu se tedy potvrzuje, že vše souvisí se vším. A proto je tedy stanovisko Informačního centra oddílů a klubů ke snižování hranice trestní odpovědnosti negativní. Současná legislativa má nástroje, jak dětskou kriminalitu řešit, pouze se několik let po zavední nevyužívaly. Nyní, když se začínají zavádět do praxe a uzpůsobují se výchovné ústavy, které jsou schopny zabezpečit, aby z nich děti neutíkaly, nám připadá zbytečné, měnit tento systém, který ještě ani nebyl pořádně vyzkoušen a nahrazovat jej zase jiným systémem, který hlavně ale řeší prioritně důsledky před příčinami.
Těžiště výchova má spočívat v rodině. Není-li rodina toto poslání schopna plnit, měl by se teprve této funkce ujmout stát, ale při vědomí, že rodinu nemůže nikdy plnohodnotně nahradit, nemluvě o tom, že tato výchova je výrazně dražší a zatěžuje daňové poplatníky. Určitě tedy vidím jako efektivnější, než zvýšené náklady na soudní procesy, na právníky, kteří rozhodně nejsou levní, dát raději na prevenci a zvýšit o tyto částky dotace pro sdružení dětí a mládeže a kampaně o jejich pozitivních aktivitách. Možná by stálo za to uspořádat nějakou kampaň ve stylu, že in není jenom ten, kdo je sexi, ale že in je i ten, kdo chodí do nějakého oddílu či kroužku v nějakém zájmovém sdružení, tedy ten, kdo něco aktivně dělá a neprosedí veškerý čas pouze u televize či počítače či jej nestráví pouze bezcílným bloumáním po ulici s cigaretou v ruce.
