italská olympiáda z pohledu pořadatele
Dlouho očekávaný sen se stal skutečností. V noci, tři dny před zahájením zimních olympijských her, se tři auta plná lidí, batohů a lyží vydala do Turína, města plného olympijských vlajek, jež zakrývají rozestavěné stanice metra, nedodělané zastávky, parky a silnice.
Začalo to v Athénách
Jako dobrovolníci se neúčastníme olympiády poprvé. Někteří z nás byli již v roce 2004 na LOH v Athénách. Pro jiné to však je olympijská premiéra. Myšlenka jet na zimní olympiádu vznikla ihned po návratu z Athén. Výpravu tehdy začala připravovat skupina pěti lidí. Sháněli také další nadšence. V lednu 2005 se uskutečnilo první víkendové setkání – asi třiceti lidí z celé České republiky. Někteří se znali, někteří ne. Všichni se shodli, že udělají maximum proto, aby na olympiádu odjeli. Začalo se zařizovat ubytování v Turíně, nejlepší možná doprava a potenciální sponzoři. Největším problémem se ukázala komunikace s italskými organizátory. Až do října loňského roku, kdy se konalo další víkendové setkání týmu, nikdo vlastně nevěděl, zda do Turína pojede, či ne.
Konečně se přiblížil den D a naše skupinka čítající 22 dobrovolníků se v jedné Fabii a dvou plně naložených mikrobusech vydala na cestu do dějiště zimní olympiády. Znali jsme své zařazení v sekcích TRANSPORT a PRESS OPERATIONS a věděli, že díky italským skautům máme zajištěné ubytování.
Hurá do Turína!
Zatímco se naše republika začínala utápět pod přívaly sněhu, Itálie nás přivítala takřka jarním počasím. To atmosféře zimní olympiády nepřidá, ale na náladě neubere.
První, co mě napadlo při vjezdu do Turína, bylo slovo „staveniště“. Vypadalo to, jako by Italové chtěli stihnout všechno za dva zbývající dny, ač by se jim minimálně ještě měsíc času na přípravy hodil. Vše se zřejmě dodělává skoro „za pochodu“ a přes kovová hrazení lemující staveniště jsou natažené barevné látky s olympijskou symbolikou. Spásný sníh, který by rozkopané obrubníky a záhony milosrdně zakryl, tu není, a po dobu našeho pobytu ani nejspíš nebude. A další slovo, které mně – řidiči jednoho z mikrobusů – vytanulo na mysli, bylo „blázinec“. Na první pohled se zdá, že dopravní předpisy nikdo moc neřeší, červená je spíše upozornění než příkaz (jak pro auta, tak pro chodce) a o co méně se používají blinkry, o to více klakson. I pro mne, Pražáka řídícího skoro denně auto po centru našeho hlavního města, to byl zpočátku trochu šok.
Klášter – náš domov
Při akreditaci každý z nás obdržel dobrovolnickou uniformu (zimní bunda, lyžařské kalhoty, dvě fleecové mikiny, tričko, čepice, rukavice, boty, batoh + italská SIM-karta nabitá na 9,75 €, dobrovolnický manuál, diář, mapy a klapky na uši). S akreditační kartou můžeme cestovat městskou dopravou zdarma nejen po Turíně, ale i po ostatních městech a horských střediscích, kde se konají hry. Také jsme jako dobrovolníci mohli zhlédnout generální zkoušku úvodního olympijského ceremoniálu, který jste měli možnost sledovali v televizi.
Větší část naší výpravy pracuje a bydlí v městečku Pinerolo, které se nachází asi 30 km jihozápadně od Turína, zbytek lidí pracuje v Turíně a je ubytován v několika rodinách místních skautů. Pinerolská část je díky skautům Flaviovi a Valentině ubytována v jednom z křídel kláštera sester řádu Navštívení Panny Marie. Spíme sice poměrně natěsno, ale místo je to podle mě parádní. Klášter se nachází na kopci v historické části města kousek od místní dominanty, kostela sv. Mauricia, a je odtud velice pěkný výhled. Spíme částečně na postelích a matracích, k použití je sprcha s teplou vodou a kuchyň, ve které si sami vaříme, zatím z vlastních zásob. Více sester pohromadě jsme sice ještě pořádně neviděli, ale společná návštěva a snad i foto je v plánu.
Navigace sportovců a novinářů
V Pinerolu pracujeme na stadionu, kde se konají utkání v curlingu, což je u nás nepříliš rozšířený sport. První den jsme všichni absolvovali celodenní školení v angličtině, kterého se osobně ujal šéf naší transportní sekce Franco Premascoli. Věnoval nám skoro celý svůj den, všude nás provedl a ukázal, co k práci potřebujeme vědět. Zařazení v sekci Transport znamená, že máme především na starosti kontroly a navigaci přijíždějících aut se sportovci, hosty a novináři. Přitom můžeme využít naše znalosti angličtiny, neboť Italové, až na výjimky, moc anglicky nemluví. Nicméně, my zase na oplátku převážně nemluvíme italsky, takže Vanda s Kubou, jediní italsky mluvící členové našeho týmu, patří k velmi vytíženým osobám. Kromě toho děláme, co je potřeba – umisťování cedulí a zábran, rozvoz materiálu a občerstvení po vstupních bodech do areálu.
Naše turínská skupina je zařazena do sekce Press – její členové se starají o to, aby novináři a fotografové dodržovali prostory pro ně určené a fotografovali tam, kde fotit smějí.
Pracujeme na dvě směny
V průběhu práce máme nárok na jedno teplé jídlo, které se podává v místní kantýně. Italové vaří celkem slušně, jídlo a pití není omezené množstvím a každý může jíst a pít, co hrdlo ráčí. Na výběr je vždy několik druhů jídel, na své si přijdou i vegetariáni. Navíc máme k dispozici tzv. „Workforce restroom“, kde je k dispozici takřka neomezené a neustále doplňované množství kávy, čaje a čokolády spolu se sušenkami, které můžete v klidu zkonzumovat. Toto místo je jedno z našich nejoblíbenějších, neboť je zde televize, kde je mimo běžných sportovních kanálů naladěno i nekomentované vysílání ze sportovišť, takže můžeme sledovat, jak si naši sportovci vedou či nevedou.
Volný čas tu můžeme trávit všelijak. Někdo dá přednost návštěvě výstav a muzeí, z nichž za návštěvu stojí rozhodně to věnované starověkému Egyptu či dějinám kinematografie. Za pozornost stojí i olympijské domy všech států zúčastněných na olympiádě, zejména hojně navštěvovaný holandský dům, tzv. „Heineken House“, kde se dá v určitých hodinách zdarma bruslit. Náš český dům je bohužel až ve Francii těsně za hranicemi v městečku Briancon. Nicméně i ten se nám podařilo navštívit. A pro ty, co nebaví chození po Turíně, Pinerolu či ostatních městech, je zde příležitost k výletům do Alp. V horských údolích se též dá najít třeba těžko přístupný starodávný klášter San Michel a mnoho dalšího. Máme s sebou i několik párů lyží, takže ani alpské sjezdovky neuniknou českému skautu-lyžaři.
Jací jsou Italové?
Přátelští, skoro vždy usměvaví, plní emocí a temperamentu, ochotni pomoci. Chokl onehdy bloumal po Turíně a zkoumal, do které z tramvají má nasednout. V šest hodin ráno se s ním dal do řeči jakýsi mladík. Podělil se s ním o snídani, řekl že byl v Praze a posadil ho na správnou linku. Kuty se zase zmateně koukal na jízdní řády, které místní doprava absolutně nedodržuje. Najednou zastavilo auto a odvezlo ho, kam potřeboval.
Samostatnou kapitolou jsou vysloužilí vojáci alpských sborů, kterým nikdo neřekne jinak než „Alpini“. Jejich průměrný věk je sice něco kolem sedmdesáti let, nicméně ochotně dobrovolničí na vstupních branách. Po oboustranném počátečním zdrženlivém přístupu k sobě navzájem se ukázalo, že to jsou vesměs „hrozně přímí dědové“, jak je výstižně nazvala jedna naše členka. Některá děvčata z naší výpravy s nimi navázala velmi dobré vztahy.
Čekání na práci
K negativním stránkám zde bohužel patří bezesporu italská organizace práce. Místy si tu v Pinerolu připadáme zbyteční a někteří z našich šéfů občas neví, čím by nás měli zaměstnat. Důsledkem toho pak bývá bezcílně bloumání po areálu, neboť lidé nepřijíždějí celý den a kromě doby před počátkem zápasu (dlouhé) není koho navigovat. Navíc většina novinářů a dalších je již naučená, kde se co nachází a kam mají správné zaparkovat. Časové prostoje se v práci skutečně tvoří a tak zabíjíme čas, jak se dá, třeba na čokoládě u televize či na curlingovych zápasech, které začínají v devět, čtrnáct a devatenáct hodin, kam máme díky akreditačním kartám přístup. Taktéž naše zařazení nejspíš nebylo pro většinu lidí to, co očekávali. Dle zákulisních informací jsme všichni údajně byli velice dlouho zařazení v sekci Press a pak byla většina z nás náhle přesunuta do Transportu a do poslední chvíle jsme také nevěděli, na koho přesně se máme obrátit. Netřeba zmiňovat, že komunikace s Italy prostřednictvím e-mailu byla během na velmi dlouhou trať, často zkoušející naší trpělivost. Dalším příkladem chyb v komunikaci a organizací může být i to, že se zde hrozně divili, že nás není více, ačkoli jsme dvakrát organizátorům posílali mail s informací, že několik z nás z výpravy odstoupilo a nepřijede.
S celkovým hodnocením počkáme až po návratu do Čech, ale za svoji osobu můžu říct, že to promarněný čas nebyl. Prozatím tedy – Ciao a tutti!
s podporou Týmu sepsal
Jiří Benda – Hurón
Spolupráce s italskými skauty: fotbálek i společné oslavy 22. února
Úspěšně jsme se družili s místními skauty jak v Pinerolu, tak v Turíně. Tam jsme spolu sehráli přátelský zápas ve fotbale, který nakonec skončil remízou 6:6. S Valentinou a dalšími pinerolskými skauty jsme byli na společně večeři v jedné pizzerii, kdy sice personálu chvíli trvalo, než nás usadil, ale nakonec se podařilo. Společnou řečí byla angličtina, která naštěstí skautům nedělala problémy. V Turíně se nás ujal Paolo, jeden z místních skautských vedoucích, který všechny lidi, co pracují v Turíně, ubytoval u sebe a svých příbuzných. Od něj jsme byli pozvání do Turína na oslavy 22. února (Thinking Day). Následující den nás čekal ještě jeden společný večer, tentokrát s našimi přáteli z Pinerola u nich v klubovně.
Reportáž přinášíme na základě souhlasu redakce časopisu Skautský svět (magazín pro skauty a jejich příznivce), kde byla publikována v březnu 2006.
