Třicet let. V životě jednoho člověka je to docela dlouhá doba. Z malého človíčka se stane dospělák, který už má většinou další potomky. A o šedinách, které přidá rukopis času třicátníkům, netřeba mluvit. Vzpomínám si, jak jsem se, tuším někdy v 5. třídě, účastnila soutěže Květy republiky. Podtitul zněl „aneb co se u nás změnilo za posledních třicet let.“ Podle zadání, která pravidelně vycházela v časopise Květy, jsme ještě s dalšími spolužáky pilně pátrali po více i méně vzdálené historii. Ta nejvzdálenější roky už pro nás byla historií patřící do učebnic dějepisu. Vždyť se vracela až k samému konci 2. světové války. Dospělí trpělivě otvírali kroniky, vzpomínali. To bylo objevů!
Teď jsem měla možnost obdobného historického odhlédnutí. Uvědomila jsem si, že pokud se ona doba přímo týká našeho života, pak už nám až tak „učebnicová“ historie nezdá. Více či méně si vybavujeme nejrůznější detaily a sejde-li se nás víc, lze z těch střípků poskládat docela zajímavé vzpomínky. Zatímco třídní srazy jsou odsouzeny k tomu, že řady původního osazenstva s přibývajícími roky spíše řídnou, u dlouholetých táborů je to právě opačně. Noví táborníci i vedoucí stále přibývají. Každému zůstává ve vzpomínkách ten „jeho“ tábor.
Setkání v ondřejovském kulturním domě mělo poslední dubnovou sobotu roku 2006 připomenout, že je to právě třicet let, kdy byla „objevena“ ta správná louka pro ondřejovské táborníky. Původní tábořiště totiž bylo v oblasti, která byla příliš blízko želivské přehrady. Kdo někdy chystal tábor, tak asi pochopí, jak napnuté vše bylo, když se ještě v květnu dohledávala ta pravá louka. Neměla být přespříliš vzdálena od bydliště většiny táborníků, měla být krásná a pokud možno aspoň trochu bezpečná v případě velké vody. Na to, že takové hledání nebylo jednoduché, vzpomínal Pavel Kotrč, který byl v onom „roce jedna“ hlavním vedoucím. Nejprve bylo třeba vyhledat obec, kde se na pobyt táborníků nedívali skrz prsty. Kousek od Humpolce dostal typ na Kletečnou. S místními pak procházeli okolí a pátrali po tom „pravém“ místě. Prázdniny se blížily svižným tempem, ale to pravé tábořiště ne a ne najít. A když už konečně lesní údolí ukázalo loučku, která se zdála být tím pravý místem, zjistilo se, že část patří do sousedního katastru. Navíc tu nebyl zdroj pitné vody… Podařilo se neuvěřitelné – začátkem června 1976 odjeli ondřejovští táborníci poprvé do údolí nedaleko Kletečné. A nejen to. Znovu a znovu ono táborové údolí ožívá. Už třicet let. Tak jako má Česká republika své výsostné území v nizozemském Naardenu, mají ondřejovští „svou“ louku v údolí pod Kletečnou.
Sálem kulturního domu v Ondřejově se ozývá rázný povel: „Tábore, k vlajce hleď!“ Rodiče prvních táborníků, bývalí i současní táborníci i vedoucí vstávají. Vlajková četa přichází s vlajkou tábora a vztyčuje ji na stožár uprostřed místnosti. A nebyl by to správný začátek táborového dne, kdyby nebyla zaseknuta sekera do špalku. Vzpomíná se na ty, kteří tu nemohou být, neboť zrovna žijí hodně daleko (někteří až na Sibiři) i na ty, kteří se mohou vracet už jen ve vzpomínkách.
Mirka Senftová, která řadu táborů vedla jako hlavní vedoucí, se ujímá role komentátora diapozitivů. Nevím, kolik času s jejich přípravou strávila, nicméně vybrat ke každému roku jen omezený počet obrázků nebylo snadné. Na nejstarších snímcích už sotva poznáváme kdo je kdo. Ale táborové stavby, včetně vstupní brány, jsou vidět velmi dobře. Stejně neomylně poznáváme nejslavnější táborový dopravní prostředek – káru zvanou Hatatitla. Klubko táborníků ji den co den tlačilo do kopců nad táborem, aby přivezlo čerstvé potraviny. A když nastal čas táborové slavnosti, bazaru, bývala Hatatitla pokaždé jednou z nejoblíbenějších atrakcí. Mohli jste se za pár táborových korun nechat povozit po celém táborovém náměstí. To byla jízda!
Promítání střídá písničkami Honza Beránek. Na tábor jezdil jako dítě a pak se tam opakovaně vracel jako vedoucí. Písničky zdobí táborové údolí stále. Dnes už má tábor dokonce svou kapelu – Slunce band (www.kapelaslunce.wz.cz), v které nechybí basa, banjo či akordeon. Stará jídelna a kuchyň dosloužily a tak byly zbudovány nové. Opět v duchu, který neruší údolí. Byť má tábor ve svém názvu Slunce (těžko vybrat výstižnější název pro táborníky z městečka pod známou hvězdárnou), deštivých dní v údolí už prožili táborníci bezpočet. V tu chvíli se jídelna stává milým útočištěm. Naštěstí se nepromítají obrázky z úplně všech táborů. To by bylo asi dlouhé setkání. Z těch nejnovějších představuje současných život táborníků film z loňského léta. Vtipné záběry, střih i drobné komentáře přenášejí do údolí pod Kletečnou i ty, kteří už tam dlouhá léta nebyli. Kouzlo předávané historie funguje. Jen pitnou vodu už není třeba dovážet (tábor už má vlastní studnu), jinou podobu mají umývárky. Ale vztyčování vlajky, zasekávání sekery i večerka k táboru stále patří.
Tak, jako se jen těžko zpětně dopočítá, kolikrát byla do táborového špalku zaseknuta sekera na zahájení táborového dne, kolik dobrodružství táborníci prožili, tak se nespočítají hodiny, které vedoucí a spolupracovníci tábora tomuhle údolí věnovali. Každý podle svých schopností a možností vtiskl téhle louce, která dovede být po dešti tak neuvěřitelně blátivá, kousek sebe. Co přát úspěšnému třicátníku k narozeninám? Ať se mu daří i dál žít nejen od tábora k táboru, ale hlavně od generace ke generaci. Dnes běhají táborovým údolím děti dětí, které tam přijely poprvé v roce 1976. A je jich víc, než bylo táborníků tenkrát. Není to úžasné?
PS: Rádi se dozvíme i o dalších táborech – jubilantech.
Webové stránky tábora Slunce v údolí u Kletečné najdete na adrese www.slunce.net.
