Co má větší cenu: bezpečí, anebo soukromí? Jak pro koho. Jedni by se rádi vzdali části svého privátu výměnou za uklidňující pocit, že se jim nemůže stát nic zlého, třeba při cestě do Spojených států amerických. Poskytli o sobě přece všechny požadované údaje – a bezpečnostní experti v USA už jistě vědí, jak je vyhodnotit. Druzí bijí na poplach: Pozor! Poskytováním zbytečně podrobných informací o vás to začíná, a kdo ví, čím to může končit…? Jinak řečeno: je to diskutabilní. Což je ovšem výtečná zpráva pro studenty z diskusních klubů. V korektně vedených debatách s jasnými pravidly si brousí své rétorické a argumentační schopnosti – a také v nich soutěží. Ukázkovou debatu, točící se kolem úvodní sporné otázky, předvedli 23. ledna 2007 v prostorách Evropského domu v centru Prahy.
Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci poskytování osobních údajů o cestujících americkým orgánům bylo neospravedlnitelné, znělo zadané téma pro diskusi. Na vysvětlenou: Soud svým verdiktem zrušil předchozí rozhodnutí Evropské komise, která povolila americkým orgánům získávat informace o cestujících. Co vy nato?
Vy znamená v daném případě dva dvoučlenné týmy středoškoláků. Prvý – „vládní“ – má za úkol platnost dané teze obhajovat (afirmace), druhý – „opoziční“ – ji naopak popírat (negace). Takže s chutí do toho…
„Dámy a pánové, uvědomme si, že žijeme v informačním věku. Už dávno nám nestačí jen zkontrolovat cestujícím zavazadla a tvrdit, že to je všechno, a že tím všem přepadům letadel zabráníme. Ne; jak víme, technologie se stále vyvíjejí – a teroristé jsou vždy o krok napřed. To znamená, že musíme dělat i jiné kroky než pouze ty na technické bázi, a sice získávat o jednotlivých podezřelých informace,“ zahájil svou řeč Michal Pečeňa z vládního týmu. A hned pokračuje: „Větší riziko se dá očekávat od člověka, který poslední dva roky strávil v nějakém výcvikovém polovojenském táboře v Afghánistánu, než od toho, který přišel ze Střední Evropy, kde žije takzvaně spořádaným životem.“
S faktickou poznámkou se o slovo hlásí opozice.
„Ano, pane?“
„Budete tedy takto perzekvovat všechny, kteří strávili dva roky v Afghánistánu – jako Člověka v tísni, například?“
„Ne, v žádném případě. Já jsem nemluvil o komkoli, kdo stráví jakoukoliv dobu v Afghánistánu; mluvil jsem o lidech, u kterých existuje podezření, že tam vyvíjeli nějaké aktivity, které jsou potenciální hrozbou pro naši bezpečnost. Například se tam učili střílet, používat bomby a tak dále,“ odráží první atak Milana Štemberga z negujícího týmu Michal Pečeňa.
Jak ubíhá čas, na obou stranách se vrší argumenty pro a proti; zaznívají fakta, čísla, a někdy i tvrzení, která jsou podle mínění druhého tábora zjevně „na vodě“. To hned vystřelí ruka vzhůru: Faktická poznámka…!
Každý ze soutěžících má na vystoupení rovných sedm minut. První a poslední minuta je ovšem před slovními nájezdy soupeřů chráněna: řečníka se v této době nikdo nesmí pokoušet přerušit. To proto, aby mohl svoji řeč náležitě uvést – a na závěr ji také smysluplně ukončit. Když se takhle – podle předem daného klíče – oba týmy prostřídají a jejich vystoupení završí i čtyřminutová shrnutí, přijde ke slovu rozhodčí.
„Měli jsme štěstí vidět velmi podařený exemplář takzvané americké parlamentní debaty,“ předeslal. Oč složitější je v daném případě jeho úloha – přiřknout prvenství jedné straně – o to je dosažené vítězství těsnější. Sudí vysvětlil, že každá debata se rozhoduje na třech pilířích: jsou jimi styl debatérů, struktura diskuse a její obsah. „V každé debatě je důležité nejen to, jak chytré myšlenky kdo říká, ale i to, jak je dokáže rozvinout, analyzovat. To znamená, kolik logického vysvětlení dokáže poskytnout, jakými příklady dokáže své myšlenky podpořit,“ rozvedl porotce. Jazýček na vahách se podle něj vychýlil nejprve na stranu vládní, a to v bodu týkajícím se bezpečnosti. 
Opozice vládu „dotáhla“, když se mluvilo o soukromí. Jak už to u napínavých thrillerů bývá, debatu rozhodl bod třetí, a tím byly evropsko-americké vztahy. „Mám pocit, že opoziční strana celkem dobře prezentovala své tvrzení, že Američané si tak trošku začali… A že Evropa by si měla hájit svoje hodnoty, svoje práva, svoje zákony…“ Díky transatlantickým vztahům tedy „opozice“ nakonec mírně předčila „vládu“. Ale oba dva týmy odvedly perfektní výkon, zdůraznil rozhodčí. Upozornil ještě, že jejich členové v plamenných proslovech navíc vůbec nemuseli zastávat stanoviska, s nimiž se vnitřně ztotožňují – své úlohy měli postě přiděleny.
Podali by snad ještě lepší výkon, kdyby hájili vlastní niterné přesvědčení? Hm, to je diskutabilní. Své o tom vědí třeba právníci…
Akci, k níž poskytlo prostor zastoupení Evropské komise v ČR, zorganizovalo sdružení Centrum pro komunitní práci (CpKP) a Debatní klub Nad Alejí. V ČR existuje rozsáhlá síť obdobných juniorských formací, sdružených v Asociaci debatních klubů (www.debatovani.cz) (ADK je členem České rady dětí a mládeže, pozn.), a studenti se mohou zapojit i do mezinárodních soutěží. 
Mikuláš Pštross z CpKP kromě Debatní ligy prezentoval v Evropském domě i další vzdělávací program, Dvorek.eu (www.Dvorek.eu). Jde o internetový portál, na němž studenti ze středních škol zveřejňují své články o tom, co se děje kolem nich, o svých projektech a o celoevropských tématech. Učí se tak o nich kriticky přemýšlet a aktivně se zapojovat do dění ve své komunitě, uvedl Mikuláš Pštross. Učitelé mohou portálu využít jako vzdělávací pomůcky: student je k psaní motivován tím, že si jeho článek může přečíst každý uživatel internetu.
