Už naše setkání bylo podivné. Setkal jsem se s ním ve vlaku místní lokálky, když hledaje tvrdil průvodčímu, že jízdenku – lístek Březák – určitě má. Ten podivný člověk totiž takřka všemu dával jméno. Jeho plecháček (plechový hrnek) se jmenoval Horké ouško, batoh byl Hugo, zavírací nůž Yakuza, čistící drátěnka Viktor, pravá bota Melichar a držák na kotlík Krám. Propadl své úchylce natolik, že začal pojmenovávat i výpravy do přírody. Tady zdůrazňuji slovo výprava, protože jsem jednou neopatrně použil slovo výlet a hned mne Podivín nazval mastňáckým barbarem – prostě podivín.
Neváhal jsem a pozval jsem jej na naši oddílovou VÝPRAVU. Takového exota musí totiž družina Bobrů, Delfínů, Racků i Tygrů vidět. Víkend nás zavedl ke kamarádům do chaloupky v obci Sviny. Krásná výprava – kytara, zpěv, čaj, hrachová polévka, vyprávění. Jen Podivín byl nějaký zamlklý – prostě podivín.
Už cestou vlakem zpět vznikl stručný zápis z akce v oddílové kronice (tu Podivín pojmenoval Dalimil) a přemluvil kronikáře Pisálka k nazvání výpravy podle obce Sviny – prostě podivín.
Doma jsem zjistil, že nějaký nespokojený zlotřilec v naší kronice dopsal háček nad N v názvu SVINSKÁ VÝPRAVA. Podezření padlo na Podivína. Už se nikdy neobjevil. Ale tradice pojmenovávat výpravy a oddílové věci po něm zůstala. Jen do těch Svin jsme už nikdy nejeli a to ani na výlet.
