Lítost – cit, který nemám ráda. Symbolizuje u mě bezbrannost, bezvládnost, závislost…
Snažím se jí vyhýbat – necítit ji k ostatním a už vůbec ne k sobě samotné, když si pomyslím, že bych na ni měla právo. Někdy se však přeci objeví a je pro mě znamením, že je situace vážná.
Na workshopu o lidech, kteří ztratili jeden z nejcennějších smyslů – zrak, a o důležitosti jejich psích průvodců, se však nebylo ničeho podobného třeba obávat. Naopak. Troufám si říct, že ten, kdo daný interaktivní seminář navštívil, z něj odcházel přinejmenším příjemně udivený nad pestrým životem, který lidé bez zraku mohou žít.
Pěkně upravená slečna ve věku kolem 30 let s tmavými brýlemi na očích a přátelskou labradorkou u nohou vypráví a zodpovídá dotazy nijak se nestydících studentů i jejich doprovodu, kteří přišli do Muzea romské kultury.
To se v minulém týdnu stalo (ještě o něco více než jindy) bojištěm proti předsudkům všeho druhu. Ne náhodou. 21. březen je celosvětově vyhlášeným dnem boje proti diskriminaci a rasismu jako připomínka krvavě potlačené demonstrace proti apartheidu v jihoafrickém městě Sharpeville.
Cílem interaktivního semináře bylo ukázat zrakově postižené lidi jako schopné, samostatné občany, kteří jsou jen s trochou respektu a pomoci schopni žít stejný život – co se do rozsahu možností týče.
Ilustrativně to dokazuje i milá slečna s příznačným jménem – Světlana. Sympatická mi byla zejména svojí otevřeností ke studentům a posléze všemi těmi aktivitami – dlouhými procházkami s věrnou průvodkyní Aimi, plaváním, nakupováním či studiem na vysoké škole. Studují vlastně obě – labradorka se účastní přednášek se Světlanou, profesoři sami si vyžádali její přítomnost, když Světlana zvažovala, zda ji na přednášky brát.
„Je však naučená na 90 minut, poté se začne nudit bez ohledu na vyučujícího a jeho zapálenost pro právě probírané téma – hlasitě zívne, protáhne se a tak dá neskrývavě najevo, že pro dnešek stačilo,“ komentuje omezenou trpělivost své psí přítelkyně Světlana.
Se Světlanou přišla nejen věrná a zodpovědná průvodkyně, ale i její cvičitelka, která má „na kontě“ jíž několik takových psů. Ta zkušeně předváděla jednotlivé ukázky, cviky, děti zapojovala do debaty a her „na to, jaké to je, nevidět“, předváděla, jak se čte v Braillově písmu či jak správně nevidomému nabídnout pomoc.
Slečna Světlana nevidí, světlo z ní však vyzařuje na kroky daleko. Ona je důkazem toho, že žádných „ano, ale“ …třeba není.
