Rozhovor s hejtmanem Kraje Vysočina RNDr. Milošem Vystrčilem, laureátem letošní Ceny ČRDM „Přístav“
„Maximální vstřícností pomáhal podpořit vhodné dotační programy na Vysočině. Pravidelně přebírá záštitu nad akcemi dětí a mládeže v našem kraji a pomohl podpořit projekty jako kalendář táborů na Vysočině nebo digitální (GIS) mapování táborů na Vysočině,“ zdůvodnili zástupci tří juniorských organizací, proč navrhují, aby Česká rada dětí a mládeže (ČRDM) udělila RNDr. Miloši Vystrčilovi své výroční ocenění. Hejtman Kraje Vysočina Miloš Vystrčil si převzal Cenu Přístav na zahájení Bambiriády 2007 v Praze. Při této příležitosti také poskytl serveru Adam rozhovor.
Co Vás, pane hejtmane, napadlo, když jste se dozvěděl, že jste nominován na Cenu Přístav, respektive když jste ji na pódiu přebíral?
Napadlo mě, že jde o docela hezké ocenění od dětí a mládeže, tedy od skupiny lidí, která nemá žádný důvod někomu něco nalhávat. Potěšilo mě to. A napadlo mě, že jde o ocenění nejen hejtmana, ale celého kraje – za grantový systém, který jsme tam rozběhli a který je, řekl bych, v České republice docela ojedinělý. Umožňuje dětem například vylepšit si svoje tábořiště. Nebo dostat příspěvek. Jeho příjemci se totiž musejí podílet – finančně i prací – na organizování své celoroční činnosti, různých soutěží, karnevalů… Cena Přístav je vlastně vysvědčením pro celý Kraj Vysočina – a není vůbec špatné.
Jak se Vám cena v podobě zdobené „trosečnické“ láhve s ukrytým vzkazem líbí? A co s ní uděláte?
Nejprve si musím přečíst, co je uvnitř napsáno; přiznám se, že nevím – a jsem docela zvědavý. Cena Přístav ovšem patří Kraji Vysočina, protože láhev se vzkazem, že je dobré se správně starat o mládež, o naše děti, doplula na Vysočinu. Uložím ji, budu ji opatrovat a snažit se, aby tomu tak bylo i nadále.
V minulosti jste byl podle sdružení, která Vás na Cenu Přístav navrhla (Rada dětí a mládeže Kraje Vysočina, Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a sdružení JEJDA) několik let organizátorem letních táborů pro děti. O jaké tábory šlo?
Je to trochu delší historie. V osmašedesátém roce, kdy v rámci uvolnění situace v naší zemi mohly opět vznikat skautské oddíly, jsem se stal skautem. Poté došlo k „normalizaci“. Skautské oddíly měly tehdy v podstatě tři možnosti. Za prvé zaniknout, za druhé stát se pionýrským oddílem a za třetí stát se turistickým oddílem mládeže. Náš vedoucí, kterého jsme všichni obdivovali, se rozhodl, že se staneme pionýrským oddílem – s tím, že skautské zvyky v oddíle v podstatě zůstaly. Překrylo se to jakousi frází a nálepkou Pionýra, a dál se jezdilo na tábory… V oddílech si vedoucí zpravidla vychovávají nástupce. A já měl tu čest, že náš vedoucí – mimochodem, měl přezdívku Akela – si vybral za nástupce mě. Pak jsem náš oddíl, který se jmenoval Táborníci, vedl asi třináct let a byl jsem s ním osmkrát, desetkrát na táboře.
Měli jsme tam své – tehdy se nesmělo říkat, že skautské – zákony a poměrně přísný režim. Tehdy to chodilo takhle: Jste jedna školní třída – budete jeden pionýrský oddíl. Tečka. A náš oddíl byl pouze chlapecký; od ostatních se lišil i tím, že jeho členové byli věkově rozdílní. Když si učitelka na základní škole nevěděla s nějakým dítětem rady, tak ho vzala a přivedla skupinové vedoucí. Ta ho zase přivedla za mnou a řekla: „Vezmi si ho od oddílu.“ Ta děcka byla normálně zvladatelná – jenže oddíl nejde vést stylem „hlavně že máme oddíl, ať už je to za mnou“; my měli oddíl, protože nás to bavilo.
Co podstatnějšího z té doby jste si potom odnesl do života – třeba něco využitelného ve Vašem nynějším postavení?
Myslím si, že to hlavní je empatie – schopnost vcítit se do situace, kterou zažívají dnešní děti. Odsudek, který my dospělí tak často pronášíme, že “ta dnešní mládež nestojí za nic“, kolikrát není vůbec pravdivý. Mimochodem, statistiky na Vysočině říkají, že mládež tam páchá ne více, ale méně a méně trestných činů… Jde o prostředí ve kterém mládež žije; dnes je jiné, i přestupky dětí jsou jiné. Ale děti jsou vlastně pořád stejné: chovají se podle toho, jak se chováme my – dospělí. Když jim člověk, který je vychovává, jde sám příkladem, tak i děti jemu svěřené jsou dobré. Čestné. Spravedlivé. Pravdomluvné. Pokud ale lžeme, nadáváme si a mluvíme na sebe sprostě, nemůžeme čekat nic jiného, než že děti budou dělat totéž. Pro mě z toho plyne základní poučení, že musíme začít každý u sebe, zamést si před vlastním prahem. Možná to bude nějakou dobu trvat, možná za to budeme částečně i pykat, možná se nám v nějakém okamžiku někdo bude smát, ale dlouhodobě na tom vždycky vyděláme. Napadá mě příměr s učitelem. Pokud v hodině neučí, nechá děcka, ať si dělají, co chtějí, tak ho milují. Hodinu, dvě, půl roku. Pak jdou na jinou školu – a zjistí, že nic neumí a že jejich učitel byl vlastně hrozný. A za jiným, který je držel zkrátka, opravdu je učil a trval na tom, aby si plnily své povinnosti, za deset, patnáct let přijdou – a poděkují mu. Zažil jsem to na vlastní kůži… Ale počkat si na tohle poděkování a vydržet bývá hrozně těžké. A moc se to nenosí.
Řekl byste, že Vaše pedagogická praxe je pro Vás výhodou při posuzování určitých projektů pro mládež ve Vašem kraji, nebo se v tomto ohledu opíráte spíš o zkušenosti jiného typu?
Já projekty moc neposuzuji, na to máme komise. Myslím si ale, že moje pedagogická zkušenost mi pomáhá pochopit, co by mládež na Vysočina mohla potřebovat. Na druhé straně jsem svou bývalou profesí samozřejmé do určité míry deformovaný. Vždyť i ta přednáška, co vám tu teď dávám, je ovlivněná tím, že jsem původním povoláním učitel. Myslím si ale, že ono poučování, mentorování a říkání, co se má a co se nemá, je potřeba.
Váš oblíbený citát – jak si lze přečíst na internetu – zní: „Kdo chce, hledá možnosti, kdo nechce, hledá příčinu“. Jaké možnosti nyní hledáte a jaké jste už coby hejtman Kraje Vysočina ve vztahu k dětem a mládeži svého regionu našel?
Obecně platí, že můžeme nad dětmi buď zlomit hůl a říkat si, ať se starají samy, nebo hledat možnosti, jak s nimi pracovat. Vést je k tomu, aby podávaly potřebné projekty, a držet se úsloví Nemá cenu ryby dávat, ale naučit ostatní, jak se chytají. Myslím si, že právě tohle je to základní, co musíme s mládeží dělat.
Jak se Vám líbí Bambiriáda? Co si o ní myslíte?
Myslím si, že Bambiriáda je docela dobrý a rozumný projekt. Na druhé straně nevím, kolik toho třeba tady dělaly děti samy; do jaké míry se do příprav zapojily – to já neumím „přečíst“. Vím, že na Vysočině si dělají prakticky všechno samy, což je stojí hrozně práce a úsilí. Což je, myslím si, strašně cenné, možná cennější než vlastní průběh Bambiriády. Nevím, kdo tu stavěl stánky, přinášel stolečky a zařizoval ozvučení – řekl bych, že profesionální firmy. Není moderátor profesionál? To je možná věc k zamyšlení…
V Telči, kde bydlíte, se letos na podzim uskuteční jiná významná akce týkající se mimoškolní výchovy mládeže, a sice Celostátní vzájemná výměna zkušeností. Jde o tradiční setkání zaměřené na sebezdokonalování lidí, kteří vedou nejrůznější dětské oddíly. Víte o tomhle podniku – a půjdete se na něj podívat?
Určitě. Dokonce mne bude velmi zajímat, pokud na tuto akci přispějeme, jak tam budou zúročeny krajské peníze, protože počítáme s její podporou. Zkušenosti, které mám třeba s (předsedou Rady dětí a mládeže Kraje Vysočina) Martinem Paclíkem a s lidmi kolem něj jsou velmi pozitivní. Věřím, že to zvládnou a že vklad skutečně zhodnotí v něčem, co práci s mládeží na Vysočině posune zas o kousek dál.
