Reportáž ze srpnového programového festivalu YMCA Ukrajina, kterého se zúčastnila i výprava YMCA z České republiky.
Naše YMCA před patnácti lety pomáhala obnovit ukrajinské ymkařské hnutí, po desetiletí zakázané komunistickým režimem.
Jaká je YMCA na Ukrajině dnes?
Turistické centrum i chudá horská vesnička, kde vedle hotelů, restaurací a obchodů se západním zbožím najdete rozpadající se chaloupky s „tureckými záchody“ anebo tradiční ukrajinský trh, kde se prodává všechno – od masa obsypaného mouchami přes oblečení až po svaté obrázky. 
Taková je Verchovyna, utopená pod vysokými vrcholy Karpat. Rozporuplná jako celá Ukrajina. Možná právě proto ukrajinská YMCA vybrala Verchovynu jako dobré místo pro svůj druhý programový festival, tentokrát s mottem Quo Vadis?. V zemi, která stále bojuje o svou křehkou demokracii a potýká se i s obrovským rozšířením nemoci AIDS, má YMCA nemalé problémy – ale i šance.
Na nádraží v Ivano-Frankovsku vládne pro úterní odpoledne sice obvyklá, pro nenavyklého Středoevropana ale přece jen trochu „orientální“ atmosféra. Přes rušnou ulici pokrytou naftovým dýmem přebíhají cestující, kteří se proplétají mezi troubícími auty a razí si cestu. 
Každý hledá svou „maršrutku“, tedy některý z malých mikrobusů vyrovnaných v dlouhé řadě před nádražní budovou. Jeden z nich musí být i náš. Maršrutky jsou populárním dopravním prostředkem v zemích bývalého Sovětského svazu; nezřídka se jedná o stroje z 60. let minulého století. Podle západoevropských měřítek by to byly vraky, tady ale splňují nezastupitelnou úlohu jedinečného a často také jediného dopravního prostředku na krátkých i dlouhých trasách. Maršrutky se vyznačují značně flexibilním jízdním řádem i častými změnami trasy – řidiče zajímá hlavně to, aby všechna místa ve voze byla pokud možno obsazená. Zastaví proto komukoli a kdekoli. Přesvědčujeme se o tom i na naší tříhodinové cestě z Ivano-Frankovsku do Verchovyny.
Kultura cestování je na Ukrajině poněkud odlišná, a tak stopadesátikilometrovou trasu po rozbitých horských silnicích musí třeba vestoje vydržet i žena v pokročilém stupni těhotenství, aniž by si jí kterýkoli z okolosedících mužů byť jen všiml, natož pustil sednout. Větší štěstí mají ti, na které zbyla sedadla nebo alespoň dřevěné rybářské stoličky, které tu jsou jakousi improvizovanou formou „přístavků“ v divadlech. Řidič miniaturní sedátka rozloží do uličky, a počet sedících pasažérů se tak rázem zvětší o další dva nebo tři. To už je ale maršrutka – v našem případě stařičký mercedes – po střechu nacpaná a s některými horskými úseky má co dělat. Několikrát se v kopci i úplně zastaví. Nakonec se ale překulí přes horské sedlo a doklouzá dolů do Verchovyny.
Místní autobusový „terminál“ je až překvapivě živý. Maršrutky z Verchovyny jezdí na všechny strany a co chvíli sem některá s charakteristicky chřaplavým drkotem dorazí. Rozhlížíme se po rušné (a vlastně jediné) ulici ve městě a hledáme ubytování. Verchovyna je turistickým střediskem, ale zahraniční návštěvníky tu příliš často nepotkáte. Místní zařízení vyhledávají převážně Ukrajinci. Tentokrát je to ovšem jinak – město zaplnili mladí lidé, členové YMCA ze všech koutů Ukrajiny, ale i ze zahraničí. Kromě naší české skupinky dorazili i ymkaři z Kanady, USA nebo ze Švédska.
YMCA na rozcestí
Prostranství před krásným verchovynským divadlem zaplnilo nové pódium a lavičky. 
U pódia stojí velký dřevěný kompas. Je to symbol festivalu – má Ymce, a nejen té ukrajinské, ukázat cestu, kterou se bude v budoucnu ubírat. Každý ze čtyř festivalových dní se zaměřuje na jedno z písmen obsažených v názvu YMCA – “Young Men´s Christian Association“ (tedy postupně: „mládí“, „člověk“, „křesťanství“ a „asociace“ – zde myšleno jako prostor k diskusi).
Že si YMCA na Ukrajině potřebuje pořádně rozmyslet, kam chce vlastně jít, je pochopitelné. Ukrajinské podmínky nejsou pro práci neziskové organizace právě standardní – země je ve stavu trvalé politické nejistoty a letos na podzim ji čekají předčasné volby. 
Svobodný není ani boj YMCA o mediální pozornost – ve státní ukrajinské televizi a rozhlase je totiž naprosto obvyklým jevem několikanásobná cenzura.
A konečně – snadné není ani vypořádat se se sociálními podmínkami. Osmačtyřicetimilionová Ukrajina je zemí, která je na tom v rámci Evropy vůbec nejhůř co do postižení nemocí AIDS. Prevence této choroby se už také stala jedním z ústředních témat aktivit ukrajinské Ymky. Další problémy jen namátkou – alkoholismus obyvatel, narkomanie, ekologická zátěž ze sovětské minulosti (havárie jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986, apod.).
Řeklo by se tedy, že ukrajinská Ymka neví, do čeho se pustit dřív. Skutečně je úspěšná, rozšiřuje se a na dvou úrovních teď spravuje 26 lokálních a 13 regionálních organizací. Dětem a teenagerům se snaží nabízet široké spektrum aktivit, od divadelních a tanečních kroužků, přes jazykové kurzy až po výuku bojových umění a skautingu.
V jednotlivých bodech programu se proto mluví o tom, jak se úspěšně dostat do povědomí veřejnosti i médií, jak má vypadat správný ymkařský vedoucí a jak mají vlastně vypadat řídící orgány YMCA, aby byly efektivní, akceschopné a byly motorem Ymky, a ne její brzdou.
Jinde zase ukrajinští lektoři učí festivalové osazenstvo, jak kreativně hrát divadlo nebo co nového se ještě dá objevit v prověřeném ymkařském vynálezu – TenSingu (TenSing = netradiční sborový zpěv s rock-popovou kapelou. Dnes má asi 40 tisíc členů v celé Evropě). Když už je ale všeho toho přemýšlení o budoucnosti až příliš, je čas provětrat si hlavu. Výbornou příležitostí k tomu je výstup na vrchol Pip-Ivan. 
Druhá nejvyšší hora Ukrajiny se tyčí nad Verchovynou a ráno se její špička ztrácí v mlze. Kolem poledne už jsme ale na hřebenu, je jasno, a můžeme se potichu dívat dolů do hlubokých karpatských údolí. Tady, ve dvoutisícové výšce si člověk chtě nechtě uvědomí, proč je ve zkratce YMCA ono třetí písmeno, tady ztrácejí význam všechny organizační či technické dimenze Ymky a funguje tu jiná – ta duchovní. (Myslím, že tak to mysleli i organizátoři, když nás na tuhle celodenní túru v šest hodin ráno vyháněli).
Ale z nebeských výšin zpátky do reality festivalového dne. Ukrajinci dokáží s neuvěřitelnou pečlivostí nazkoušet mnohahodinová pásma nabitá tanečními vstupy, divadelními skeči i živými koncerty. Každý festivalový večer se tak svým uměním prezentují všechny přítomné ukrajinské Ymky. Je nepřehlédnutelné a zajímavé, jak se tu duch YMCA mísí s novodobým ukrajinským nacionalismem. Všechna vystoupení jsou vlastně do jisté míry oslavou mladé ukrajinské republiky, nezávislé teprve od roku 1991. Technohudbu tak střídá karpatská dechovka, breakdance se mísí s kozáčkem, a to všechno zabalené v národních ukrajinských barvách – žluté a světle modré – ze kterých jsou ušité jak kostýmy účinkujících, tak i opona na pozadí jeviště.
Nelze nepřipomenout, že to byla mezi jinými právě česká YMCA, kdo se v roce 1992 na založení Ymky na Ukrajině podílel a kdo ji svými finančními i personálními silami od té doby v rámci takzvané Field Group Evropské aliance YMCA podporuje. Ukrajinská YMCA dnes nemá na růžích ustláno, přes všechny problémy je ale životaschopná a prokazuje platnost myšlenky, se kterou kdysi do Kyjeva jeli vyslanci západních Ymek, mezi nimi i někdejší předseda YMCA v Československu Lubomír Drápal – tedy že s přesvědčením, nadšením a vírou, se YMCA dá znovu „zasít“ i tam, kde se ji desítky let snažil zadupat do země komunistický režim.
Vojtěch Berger
Foto J. V. Hynek
