„A kde jsou postele? A viděli jste ty záchody? Jsem v šoku!“, ozvaly se unisono hlasy dospívajících Armének poté, co společně s dalšími v České republice trvale usazenými cizinci navštívily jeden ze čtyř letních táborů, které se staly jejich hostitelskými domovy po dobu týdenního fotografického tábora „Putování“. Tábor v rámci kampaně „All different, All equal“ realizovala Česká rada dětí a mládeže.
„Máš, cos´ chtěla!“, říkala jsem si ve dnech, kdy se dohromady mísil nedostatek času s údivem nad naprosto novými informacemi nezbytnými k zajištění hladkého průběhu tábora.
„Diano – hlavně všechno do batohu, pevné boty, pláštěnku, nezapomeňte kartičku od pojišťovny!“
Jaké bylo mé překvapení poté, co jsem na brněnském nádraží v pondělí ráno zjistila, že aspoň polovina dětí má místo batohu cestovní tašku, na nohou sandály – a kartičku zdravotní pojišťovny házel tatínek do málem rozjíždějícího se vlaku oknem! Po cestě mi účastníci stačili ještě jeden po druhém vyjmenovat, co nejí, čeho se bojí a co v „žádném případě dělat nemůžou“ (rozumějme – nebudou).
Byli ale všichni. A dokonce vypadali, že se na tábor těší.
Docela ráda jsem ty přátelské tváře předala lidem pedagogickými znalostmi obdařenějším – se slibem, že v pátek se sejdeme na posledním táboře. Do kanceláře jsem nesla pět cestovních tašek, které byly vyměněny za vypůjčené batohy. Naši fotografové pro ně bez váhání utíkali poté, co si představili, že s takovými zavazadly by se děti měly přesouvat z jednoho tábora na druhý. V odložených taškách byly taky troje kalhoty, plážové ťapky a hromada sladkostí, které přes protesty účastníků vedoucí odložil do hromádky „nepotřebné“ a volné místo v batohu vyplnil zubním kartáčkem.
První věty (lépe – hlasité sdělování zážitků doprovázené živou gestikulací), které jsem v pátek po příjezdu slyšela, byly o skákání ze skály, noční hře, rybách (vůbec až podezřele často se mluvilo o vodě, přestože téměř na všech přihláškách bylo tučně vyznačeno „neplavec“).
No, a po večerce se z dívčího kouta společné ložnice, která byla určena pro nás – návštěvníky, ozývala jména všech Kubů, Martinů a Jirků…
Přiznávám, že mi trochu „dělaly dobře“ ty mokré oči některých účastníků, když tábor v Praze po týdnu skončil, a jim se nechtělo nasedat do vlaku, který nás měl odvézt zpátky domů.
O čem a jaký celý týden byl? Kdo byli účastníci, proč projekt vznikl a kdo za ním stál?
Na tyto a další otázky, myslím, nejlépe odpoví putovní výstava fotografií, která bude zahájena 7. 9. 2007 v domě OSN (Nám. Kinských 6, Praha 5), kde potrvá do 9. 10.
Přijměte, prosím, touto cestou pozvání na její zhlédnutí.
