Velká akce v malém městě

Letošní ročník tradiční hromadné akce, při níž si lidé pracující s dětmi a mládeží navzájem sdělují své vědomosti, radí si a předávají praktické dovednosti z nejrůznějších oblastí spjatých s mimoškolní výchovou, byl původně dimenzován pro 1250 lidí. Nakonec jich podle oficiálních údajů zveřejněných pořadateli přijelo přesně 1401. Pokud jde o návštěvnost, ujala se tím Celostátní vzájemná výměna zkušeností v Třešti prvenství.p> Rozhovor s Martinem Paclíkem-Coodym, náčelníkem Celostátní vzájemné výměny zkušeností 2007

Uspořádat třídenní neformálně–vzdělávací maraton typu CVVZ pro více než tisícovku lidí je jistě organizačně velmi náročné – vždyť jste letos kvůli tomu museli oželet i zapojení kraje Vysočina, respektive města Jihlavy, do jiné význačné celostátní akce – totiž Bambiriády… Můžeš říci, jak dlouho vlastně přípravy cévévézetky trvaly a co pro vás bylo v tomto ohledu nejtěžší?
Přípravy každého organizátora cévévézetky trvají „klasicky“ zhruba dva roky, liší se jen intenzita příprav v průběhu tohoto období. Je samozřejmě dobré, když se dva roky dopředu začnou hledat odpovídající prostory; pokud vyhovují, pomohou pak třeba i při volbě města, kde má akce proběhnout. Ministerstvo školství je o konání CVVZ informováno zhruba čtrnáct měsíců před akcí, což pro organizátory znamená s hodně velkým předstihem vědět: jsem pořadatelem této akce a je třeba ji pořádně připravit. Poslední rok, a hlavně půlrok je velmi hektický, všechno se „dotahuje“ do konce. Pro nás bylo největším překvapením – a museli jsme s tím nějakým způsobem vypořádat – že v krajském městě Jihlavě se nenašly prostory pro naši akci, a v malém městečku s pěti tisíci obyvatel – v Třešti – se to podařilo.

Na jak početný tým organizátorů ses coby náčelník CVVZ mohl spoléhat?
Teď už mohou prozradit, že situace u nás byla možná nestandardní. Byli jsme tým lidí z jedné organizace (občanské sdružení JEJDA… Kdo si hraje, nezlobí, pozn.) , kteří se rozhodli, že chtějí tuto akci uspořádat. Ve výsledku, když se ukázalo, že je třeba starat se o lektory, o manažerské věci kolem a podobně, tak jsme po dohodě zůstali tři. Samozřejmě, že mohu poděkovat – a chci poděkovat – desítkám dalších dobrovolníků, kteří nám pomáhají při akci samé, jako jsou dobrovolní hasiči z kraje Vysočina, jako jsou skauti z 1. oddílu vodních skautů Neptun ve Znojmě, pionýři z PS T.O. Mešnice, členové 27. a 31. přední hlídky Royal Rangers, club ELVIS, oddíl Vlčat a členové dalších organizací; nicméně, opravdu jsme zvolili takovou cestu, že gró cévévézetky připravili tři lidé.

Třešť je nejmenším městem, kde se až dosud Celostátní vzájemná výměna zkušeností konala, což ale na druhou stranu může mít o to větší lokální dopad… Zaznamenal jsi nějaký, kupříkladu mediální? Vyšly vám třeba nějak vstříc úřady, škola? A co soukromníci, sponzoři – objevili se nějací?
Především byl tady, v Třešti, velmi vstřícný přístup a pomoc ze všech stran – ať už ze strany radnice nebo technických služeb nebo právě těch škol, kde jsme si nakonec pronajali tři areály, abychom se sem vešli… Všude byli velmi ochotní a bylo možné se na všem bez problémů domluvit. Samozřejmě je s tím ale spojen fakt, že malé město má malý rozpočet, takže jsme v tomto ohledu od města Třeště nemohli žádat příliš. Finančně jsme vlastně nebyli podpořeni, ale vykompenzovalo se to jinou formou pomoci, zajištěním různých technických záležitostí. Technické služby nám hodně pomohly; zajistily i dovoz některého materiálu bez poplatků. Takže asi takhle nám vyšly vstříc.

Než položím obligátní novinářskou otázku, která se pídí po novinkách letošního ročníku, tak se zkusím zeptat trochu jinak: Mělo by to podle Tvého názoru být skutečně tak, že na každé cévévézetce bude něco překvapivě nového, anebo jde spíš o to, že tato akce představuje určité solidní a dobře zakotvené programové schéma, na kterém už vlastně ani není potřeba nic moc měnit, protože se spíš mění a rotují účastníci, kteří na ně jezdi?
Řekl bych, že je určitě potřeba, aby se cévévézetka každý rok oživovala, aby nestagnovala. I když to třeba vypadá, že už jde o zaběhaný a dobře fungující podnik, tak si myslím, že každá nová věc ho někam posouvá; zkoušíme nové cesty, které se buď osvědčí, nebo ne – a pokud se osvědčí, tak je to jedině dobře a může posloužit jako inspirace pro všechny ostatní. Proto si myslím, že novinky by určitě přicházet měly. Pokud jde o účastníky, neztotožňuji se s tezí, že jde pouze o kmenové absolventy předchozích běhů, kteří na cévévézetky pravidelně jezdí. Ze statistik totiž vím, že hodně návštěvníků cévévézetek tvoří lidé, kteří sem jedou poprvé nebo podruhé.

A jak je to tedy s těmi novinkami na letošním ročníku CVVZ? Slyšel jsem něco o zápisu do Guinessovy knihy rekordů…
Standardních záležitostí i novinek je celá řada – a když teď budu jmenovat jenom novinky, bude to vypadat, že se tu skoro nic jiného než jejich premiéry ani neodehrávalo. Ale tak to není. Většinou šlo o zaběhané, tradiční věci, které se osvědčily, když cestu k nim už dávno prošlapal někdo před námi. My jsme k nim opravdu přidali vlastně jen drobek něčeho nového.
Pokusili jsme se například najít školu s pokud možná co největším jídelnou a kapacitou pro stravování, což se nám podařilo díky tomu, že jídelna je propojena se sálem. Stravovat se tak tady může zároveň sedm set lidí, což zatím na cévévézetce nebylo. Dále se nám podařilo zajistit ubytování v internátu, kde většina účastníků naší akce bydlí na pokojích se sociálním zařízením, se sprchou a se záchodem – ani to nebývalo dříve běžné. Nevím, jestli jde o posun k lepšímu, ale mluvíme o novinkách… Patří k nim i „Vlak plus“ – slíbili jsme, že se pokusíme nějakým způsobem ušetřit náklady na cestovné. České dráhy naši cévévézetku vybraly jako V.I.P. akci, takže účastník zaplatí jen jednu cestu – sem; zpátky jede vlastně zdarma. Takže to se nám také podařilo dojednat. V rámci Vlaku plus zafungovala i reklama, protože tisíc plakátků visí po nádražích v celé České republice. Další, oč jsme se pokusili, je zápis do Guinessovy knihy rekordů, což je zase přímo spojené s propagací cévévézetky. Chceme, aby byla CVVZ vidět, aby byly vidět organizace pracující s dětmi a mládeží. Proto jsme k tomuto pokusu také přistoupili. A protože šlo o ustavující rekord, stačilo k němu nakonec oněch 243 účastníků, kteří v pátek večer v mínus třinácti stupních mrazu přišli k betlému, i když na cévévézetce byl v tu chvíli daleko vyšší počet lidí. (Rekord spočívá v počtu lidí s hořící svíčkou, kteří společně navštíví betlém, pozn.)

Závěry programu „Quo vadis CVVZ“ na loňském ročníku v Ostravě navrhly k řešení dvě oblasti: jednak postavení dobrovolného pracovníka dětských sdružení v kontrastu se zákonem o dobrovolnictví, a jednak propagaci dětských sdružení v médiích. Vidíš s ročním odstupem nějaký zřetelnější posun alespoň v některé z nich? A zohledňuje nějak tato dvě vybraná témata letošní třešťská akce?

První otázka se týká dobrovolnictví. My jsme samozřejmě chtěli na této cévévézetce v daném tématu pokračovat. A vůbec, celkově podporujeme myšlenku, aby dobrovolnictví bylo nějakým způsobem právně a spravedlivě ošetřeno i pro nás, pracovníky s dětmi a mládeží ve sdruženích, kteří na CVVZ jezdí. Proto jsme loňskou diskuzi, zahájenou v Ostravě, nechali celoročně běžet na internetových stránkách: dali jsme tím lidem prostor, aby se k této otázce vyjádřili. Myslím si ale, že větší kus práce než tady, na cévévézetce, byla odvedena během roku – díky tomu, jak se třeba Česká rada dětí a mládeže zapojila do těchto aktivit. Myslím si, že v dané oblasti nastal určitý posun a že by mohla být šance s tímto problémem legislativně něco udělat.
Pokud jde o média, vzal jsem si za své cévévézetku maximálně medializovat. Podařilo se mi domluvit Českou televizi – měli jsme mít Dobré ráno (ranní pořad Dobré ráno s Českou televizí, pozn.), vysílané právě odsud, z cévévézetky… Všechno bylo domluvené, a několik hodin před zahájením akce – přesně hodinu před půlnocí – mi bylo oznámeno, že Česká televize má dva přenosové vozy rozbité a nebude moci přijet… V každém případě, veškeré tiskové konference proběhly oficiálně na krajském úřadu po jednaní rady kraje, přípravy na CVVZ jsme se snažili podchytit v tiskových zprávách, měl jsem několik vstupů do Českého rozhlasu s celorepublikovým dosahem i do regionálních médií, snažil jsem se zkrátka udělat pro věc maximum. Ta televize mě hodně mrzí, protože celá záležitost byla zodpovědně připravena a chtěl jsem ji dotáhnout do konce. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet…

Děkuji za rozhovor.

V rámci autorizace tohoto textu k němu Martin Paclík připojil následující dovětek:
Česká televize nakonec odvysílala krátkou reportáž v Událostech z regionů. Pojetí reportáže ze strany ČT bylo však nevhodné – CVVZ vypadala jako továrna na zábavu.