Mgr. Eva Mücková působí od roku 2002 jako starostka obce Meziměstí. Její život je spjatý s prací pro děti. Dlouhá léta působila v pionýrském oddíle, v Meziměstí založila mateřské centrum Klíček a zasloužila se také o výstavbu bezbariérového přístupu do meziměstské Základní školy. V květnu letošního roku se právě ona stala jednou z držitelek Ceny Přístav.
Jaký jste měla pocit, když jste se dozvěděla, že Vás kolegové/kamarádi nominovali na Cenu Přístav?
Abych Vám řekla pravdu, o nominaci na Cenu Přístav jsem se dozvěděla až z pozvánky, kterou jsem od Vás obdržela. Nejdříve mě napadlo, co to je, kdo mě do čeho zase „uvrtal“, ale pak jsem začala zjišťovat podrobnosti přes pionýry, přes náš Klíček a přes školu. Dále mě napadlo, proč ? Vždyť přece všechno je naprosto automatické, nenapadlo by mě postupovat jinak atd. Pocit to byl báječný, protože ve své funkci nejsem zvyklá – stejně jako mí kolegové , že by někdo pochválil, řekl dobré slovo. Spíše slýcháme ty stížnosti a nepříjemné věci. Takže balzám na psychiku a na nervy.
A první pocity po převzetí ceny? Už jste se podívala, jaký vzkaz se v láhvi skrývá?
Přiznávám, že mě předání ceny docela zaskočilo a značně dojalo. Bylo to velice emotivní, nádherné, takové pohlazení a konstatování, že přece jen to, co dělám, má smysl. Vzkaz v láhvi jsem si přečetla až doma a vyhrkly mi slzy do očí. Něco tak prostého, a přitom tak krásného, jsem nečekala.
Již více než dvě desítky let spolupracujete s místním pionýrským oddílem. Kdy jste učinila onen první krok, který Vás, zřejmě jako malou holčičku, přivedl k pionýrům ?
Pochopitelně jsem jako spousta mých vrstevníků prošla jiskřičkami a Pionýrem, ne sice v Meziměstí, ale v Pardubicích, kam jsem chodila do školy. A co mě přivedlo k pionýrům? Například různé kroužky, využívání volného času, výlety a fajn kamarádi. Když jsme s manželem přišli jako učitelé do Meziměstí, on tehdy učil v Broumově, já byla na mateřské dovolené, tak ta činnost ve prospěch dětí začala samozřejmě znovu. Na škole jsem vedla tehdy Klub mezinárodního přátelství, kde jsme se zaměřovali na spolupráci s ostatními školami a dopisování si s dětmi z tehdejšího Sovětského svazu a NDR. Děti to bavilo, mě taky, takže nebylo co řešit.
Většina dětí se v určitém věku od volnočasových aktivit typu Pionýr oprostí. Bylo tomu u Vás jinak?
Bylo to asi stejně. Na střední školu jsem dojížděla, na vysokou pak také, takže vazby v domácím prostředí se pomalu přetrhávaly tím, jak se měnily naše zájmy. A v místě studia zase nebylo tolik volného času.
Krom toho, že již 20 let organizujete a pomáháte při chodu celoletního pionýrského tábora, jste také loni stála u zrodu mateřského centra v Meziměstí. Jak získáváte prostředky na podobné aktivity? Má mateřské centrum své spokojené klienty? Jak funguje dnes?
Víte, už v roce 2003 jsme v areálu zahrady bývalých jeslí v Meziměstí udělali hřiště pro malé děti, s pískovištěm, prolézačkami, lavičkami pro maminky. Tehdy nám na tuto akci přispěla pojišťovna Generali. Když se tehdejší zastupitelé ptali, proč hřiště a proč právě tam, odpověděla jsem jim, že maminy někam s dětmi chodit musí, proberou své problémy, děti si pohrají v bezpečí oplocené zahrady a všichni budou spokojeni. Pak přišly v roce 2006 maminky malých dětí s dotazem, zda by nemohly mít nějaký prostor pro scházení se. Že se sice scházejí na hřišti, ale na podzim a v zimě to příliš nejde, že by potřebovaly nějaké nebytové prostory. Společně jsme je našly, i když musím konstatovat, že to nejsou prostory příliš ideální. Maminky dostaly od města materiál, který potřebovaly a vše si daly dohromady prakticky samy. Tatínkové pomohli s elektřinou a vymalováním, město Klíčku neúčtuje nájemné a spotřebu energie, tím ho vlastně celoročně sponzorujeme. 
A samozřejmě při akcích pomůžeme finančně, pokud to jde. Buď z rozpočtu města, nebo z příspěvků od sponzorů. Klienti mateřského centra jsou spokojení, na jaře uspořádali v divadelním sále na nádraží např. Velikonoční jarmark, kde představili i své výrobky. No a v současné době společně připravujeme dětský den, který bude až 22. června. Klíček poskytne své nadšení a nápady, město pro něj zajistí bezplatně prostory koupaliště, zakoupí vše potřebné a tak nějak to funguje stále.
Ve vaší obci sídlí také bezbariérová základní škola. Jaké byly reakce na tento nápad? Kolik zdravotně postižených dětí školu navštěvuje? Připravujete pro ně nějaké speciální akce?
Potřebu bezbariérové školy jsme začali řešit v roce 2003, kdy již bylo jasné, že do školy přijdou dva vozíčkáři. V následujících letech nám pomohl Královéhradecký kraj, který poskytl finanční prostředky na svislou plošinu – výtah, dále Svaz tělesně postižených Praha, Ministerstvo financí a co chybělo, to dodalo město. Vybudovali jsme další dvě šikmé plošiny pro vozíčkáře na překonávání schodů, bezbariérová WC, příjezdovou rampu pro tyto děti atd. Dnes se mohou pohybovat po dvou ze čtyř budov školy, mohou do všech odborných učeben včetně učebny fyziky a chemie a do jídelny. Naše škola je otevřena všem dětem zdravotně postiženým i dětem po úrazech. Zvláštní akce pro ně nepřipravujeme, ale snažíme se jim zpříjemnit a ulehčit pobyt ve škole – Daneček a Eliška mají každý svého pedagogického asistenta, mají speciální pracovní lavice, pro přípravu domácích úkolů mají notebooky atd. Chtěli bychom je zapojit i do sportovních aktivit, např. v rámci běhů pořádaných na území města udělat krátkou trať pro vozíčkáře. Myslím, že se nám to v příštím roce již podaří.
Jak se snoubí práce starostky s vytvářením volnočasových aktivit pro děti a mládež? Kde berete čas? Kde čerpáte energii?
Dost těžko. Pracovní doba představitele obce je v podstatě od voleb do voleb. Neznáte soboty, neděle, večery jsou občas také zajímavé. Ale dá se to skloubit. Protože se ve mně přece jen nezapře kantorka a školství v Meziměstí mám i na starosti z výkonu své funkce, tak mě vše kolem školy zajímá, ať už to jsou kroužky, tábory, akce s polskými školami a samozřejmě i technické vybavení škol. Myslím, že jsem o aktivitách školy dobře informovaná i od manžela, ředitele školy: o všech sportovních akcích školy, vystoupeních dětí, vánočních besídkách a podobných akcích. Těch se snažím zúčastňovat, pokud to jen trochu jde. Občas je to na úkor domácnosti, ale tam tím trpí „pouze“ manžel, který si už zvykl. Energii čerpám především doma – manžel, děti, vnučka. A když jsem extra vyčerpaná a naštvaná, tak si jdu zarýt na zahrádku – tam to nikomu nevadí.
A Vaše plány do budoucna?
Zrekonstruovat školu, pomoci Klíčku k novým prostorám – pokud budou mít samozřejmě zájem, pomoci pionýrské skupině Záře při řešení problémů kolem jejich základny na břehu řeky Stěnavy v Meziměstí, podporovat nadále volnočasové aktivity různých organizací a spolků při vytváření rozpočtu města, spolupracovat s Poláky…. A především nenechat se ubít byrokracií, nesmyslnými předpisy a zachovat si pokud možno zdravý rozum a stupnici hodnot, ve které by děti a jejich aktivity měly být na předních místech pro nás pro všechny.
Foto Radka Páleníková
