Rozhovor s Janou Vohralíkovou, první předsedkyní ČRDM a laureátkou jubilejní Ceny Přístav
• Jaké pocity jsi zažívala, když ses dozvěděla, že dostaneš jubilejní Cenu Přístav?
Vlastně jsem se to dozvěděla tak trošku oklikou. Martin Bělohlávek mi nápad s cenou prozradil o něco dřív a probírali jsme spolu, kdo by tak byl vhodným kandidátem. (Udělení mimořádných Cen Přístav schválilo 28. Valné shromáždění ČRDM, pozn. red.) Vůbec mě ale při tom nenapadlo, že bych ji taky mohla dostat. Až po několika dnech volal, ať napíšu něco krátkého o sobě, jenomže jak je ten můj život rychlý, nějak jsem to nestihla hned, a pak už mi jen trošku „naštvaně“ přečetl, co o mě vymysleli jiní, a že teda dostanu taky cenu. Byla jsem hrozně překvapená a následně moc šťastná, nikdy jsem žádnou cenu nedostala a ani si nemyslela, že bych mohla nebo měla, ale když jsem ji pak držela v ruce – a ještě k tomu na Bambiriádě – byla z toho krásná, tichá radost…
• Můžeš prozradit, jak jsi prožívala vlastní dětství?
Moje dětství bylo hodně poznamenáno tím, že můj tatínek byl politickým vězněm padesátých let. Odseděl si celkem 13 roků a vrátil se s velmi podlomeným zdravím. Někdy jsem měla pocit, že nejvíc času trávím na návštěvách v nemocnicích, protože i moje sestra se narodila s vrozenou vadou. Přesto ale na všechna ta léta moc ráda vzpomínám, na pár moudrostí, které mě táta naučil a na maminku, která měla opravdu moc těžký život, ale všechno to zvládla a vydržela. A taky na naši velkou rodinu, která držela a drží pohromadě ve všem dobrém i zlém. Od táty mám i jednu životní zásadu, která mě provází a snažím se podle ní žít. Říkával: „Musíš mít, holčičko, v životě velké a smělé sny, protože na cestě k jejich naplnění ti je život vždycky trošku ostrouhá. A bylo by moc špatné na konci cesty zjistit, že máš prázdné ruce…“
• A jaké činnosti, srovnatelné s činností současných sdružení, jsi dělala v mládí?
Skoro se mi chce říct, že moje činnosti byly nesrovnatelné, ale asi to není pravda, jenom byla jiná doba. Byla jsem hodně zapojená v tzv. podzemní církvi a vyrostla jsem v salesiánských společenstvích. Byly to vlastně dnešní „oddíly“, jenom hodně natajno. A taky jsem od velmi útlého věku chodila do Sokola. I naši rodiče dbali na to, aby dítě mělo hodně činností a nemyslelo na hlouposti…:-)
• Máš nějaké zkušenosti z vedení nějakého kolektivu dětí nebo mladých lidí?
Jak šel čas, postupně jsem se i já stávala z prostého účastníka aktivit vedoucím, jak v Sokole, kde jsem měla svůj oddíl malých sportovních gymnastek, tak v salesiánských strukturách, kde jsem vedla skupinu VŠ studentů.
• Pomáhají Ti tyto zkušenosti v současné práci?
Strašně moc ráda na tu dobu vzpomínám, i když bych nechtěla vypadat jako stařenka, co na stará kolena myslí na mládí :-). Myslím, že jsem se díky těmto zkušenostem naučila vnímat různost lidských povah, cenu schopností jednotlivce, které, když se spojí, vytvoří neuvěřitelnou sílu týmu. A to se fakt snažím využívat v životě a ve své práci a sem tam se mi to i daří. Alespoň si to teda myslím.
• Stála jsi u zrodu ČRDM. Jaké byly největší překážky, které bylo třeba překonat, aby „dítě“ přišlo na svět? A pak, když už na světě bylo?
Stála jsem u zrodu ČRDM a jak jsem často říkala, byla jsem takovou předsedkyní z leknutí. Jednak jsem byla v oné pověstné G7 jedinou ženou, tak to možná kolegové vnímali i jako slušnost, udělat mě předsedkyní, a pak, byla jsem z malého sdružení, a když se dva perou… :-), znáte to. Ba ne. To, co bylo na začátcích ČRDM nejcennější, byla permanentní snaha se dohodnout. Myslím, že kdejaký dnešní politik by si z nás tenkrát mohl brát příklad. Spojovala nás snaha komunikovat společný zájem a věděli jsme, že v jednotě je síla.
• Jaké byly nejtěžší chvíle?
Nejtěžší chvíle…, to víte, že jsme s tím vším mnohokrát chtěli praštit, aspoň já nejvíc tehdy, když sem tam zase zvítězil individuální lobbing před společným zájmem. Tenhle přístup, který se po mnoho let hodně osvědčoval, bylo nejtěžší překonat. Jakkoliv si říkáme, že ne, stále platí, že bližší košile než kabát. Ale zkušenost z jiných oborů neziskového sektoru, kde se nebyli schopni domluvit na střešní organizaci, ukazuje, že společná cesta je nejen správná, ale i jediná, pokud chceme měnit prostředí v této zemi a vytvářet lepší podmínky pro práci neziskovek. Jinak než společně se slonem státem nepohneme…
• Jistě byly i nějaké radosti… Například?
No jasně, a spousta…:-) a nejhezčí na těch všech letech je spousta kamarádů z nejrůznějších sdružení, kteří i po těch létech vypadají, že mě rádi vidí… 🙂
• Kolik let jsi byla předsedkyní ČRDM?
Řekla bych, že pět, ale strašně rychle to uteklo.
• A který svůj konkrétní počin ve prospěch dětí a mládeže považuješ za největší úspěch?
Asi neumím říct nějaký konkrétní skvělý počin, spíš si myslím, že to byla spousta mravenčí práce, která sem tam měla drobný výsledek.
• Kde jsi viděla jako předsedkyně hlavní úkoly ČRDM?
Moc jsem si přála vytvořit platformu, kde bychom se třeba do krve všichni uvnitř dohádali o nejlepší cestě, ale pak navenek vystupovali jako jeden důvěryhodný a spolehlivý partner. A jestli se to povedlo a do jaké míry, musí posoudit někdo jiný. A pak mi taky hodně, hodně záleželo na „člověčině“ :-), na obyčejném lidském přístupu, který respektuje jednotu v odlišnostech.
• Jaké vidíš rozdíly ve fungování ČRDM tehdy a dnes?
Na tuhle otázku neumím po pravdě odpovědět. Dnes sleduju ČRDM už opravdu jenom z velkého povzdálí, protože jsem přesvědčená, že staří předsedové nemají novým dýchat na záda. Každý má právo realizovat svoji vizi a přesvědčit o ní ostatní. Jediné, co si opravdu myslím, je, že by mělo dojít k zásadnímu „omladění“ vedení. Je už holt jiná doba a ta si žádá novou krev…:-) (Nejmladšímu členovi Představenstva ČRDM je 23 a nejstaršímu 33 let, věkový průměr činí 29 let, pozn. red.)
• Bambiriáda je tak nějak neoddělitelně s ČRDM spojena. Na co nejradši vzpomínáš?
Bambiriáda je milované a trochu i vymodlené dítě, které vyrostlo a zkrásnělo a je radost na něj pohledět. Vždycky, když na ni přijdu, naskočí mi všechny ty roky, kdy jsem jezdila po Bambiriádách v různých místech země, a vzpomínky na spoustu nadšených, obětavých lidí, kteří její krásu doslova vykopali ze země. A to je moc hezké vzpomínání.
• Jubilejní Cenou Přístav bylo oceněno deset osobností, které v prvních letech ČRDM pomáhaly. Připojila bys někoho dalšího, kdo se zasloužil za těch 10 let o ČRDM nebo sdružení dětí a mládeže vůbec?
Netroufám si odpovědět, opravdu, určitě bych na někoho zapomněla a to by mě moc mrzelo. Lidí, kteří tvořili a žili ČRDM, byla velká spousta a bez všech těch malých kapiček by nevzniklo moře…
• V současné době pracuješ na Ministerstvu kultury ČR. Můžeš svou práci čtenářům přiblížit? Zbývá Ti přitom ještě nějaký čas, který můžeš věnovat svým koníčkům?
Volného času mám strašně málo, ale takhle to bylo vždycky. Život mi vždycky stavěl do cesty tolik výzev a příležitostí, že bylo těžké odolat…:-). Dnes pracuju na ministerstvu kultury, kde řídím evropské projekty a ještě několik dalších menších agend. Mám úžasnou práci, která mě moc baví, tak trošku se i vracím ke své původní profesi stavebního inženýra. No, a kromě největšího „koníčka“, kterým jsou dospívající děti, se ještě občas věnuju spolupráci s Evropskou Aliancí YMCA, protože YMCA je a zůstane mojí srdeční záležitostí…
• Chceš něco vzkázat – dodat?
Už ani ne, všichni už musí být z mého obsáhlého povídání úplně unavení…:-)
Foto Radka Páleníková a archiv ČRDM
