Náčiní podobné tomu, které se používá při hře „Pěček“ se objevilo na brněnské Bambiriádě v roce 2006 v rámci nácviku staročeských her. (Ilustrační foto archiv Martina Kříže, Zeměpisná společnost Morava)Tuto chlapeckou hru jsme kdysi v mládí, před šedesáti lety, hrávali jako dvanácti- až patnáctiletí chlapci u nás na slovácké dědině v Hovoranech. Tak jako řada jednoduchých dětských hříček (blecha, káča, kopaná s hadrákem „puckou“) se i tato hra brzy vytratila, možná také proto, že byla dost složitá a náročná. Místo hadráku se objevil kopačák a ještě později se děcka usadila k počítačům… Šance na vzkříšení této hry by se mohla naskytnout na táborech. Já sám jsem v sedmdesátých letech tuto hru na táborech zkoušel, ale brzy také upadla v zapomnění.

    Pátral jsem, odkud se u nás, na dědině, tato hra vzala. Nepřišel jsem na to. Nikde v okolních dědinách ji neznali, nehráli. Ani v encyklopediích her (mám jich dost) jsem ji nenašel. Přitom je a byla vždy poutavá. Ale složitá…

    Kde se tu vzala, nevím. Později, jak jsem rozum bral, jsem zjistil, že trošku připomíná baseball. Dnes zapadla zcela v zapomnění, a tak si říkám, nenechám ji vytratit i já ze své hlavy, třeba to někdy někoho inspiruje…
    Říkali jsme jí tehdy Pěček. Tedy musím přiznat, že když jsem ji kdysi na táborech probouzel k životu, nazval jsem ji Garinča. Znělo to honosněji, ale prostředí, náčiní a elán se nezměnily: dřevěné hole, prkýnko, kousek dřevěného klacíku a starý hrnec. …Jsem už letitý kmet, a tak mé vzpomínky na tábory, brontosaury (míněno Hnutí Brontosaurus, pozn. red.) a vůbec svět kolem dětí a mládeže sem tam prolínají i do tohoto textu.

    Tak tedy Pěček:
    Je to soutěživá hra do přírody pro chlapce ve věku 12 – 15 let. Píši pro chlapce, protože – jak seznáte – je mírně drsná, ale já si kromě oděrek žádnou větší újmu nevybavuji. Je to hra pro dvě družstva pálkařů a lapačů, která dle regulí hry mění své posty. Hraje se venku, v přírodě, na táboře. Je k tomu potřeba poměrně nepříliš hrbolatý terén (louka, část hřiště, táborové náměstíčko).
    Počet hráčů: Dvě sedmi- až dvanáctičlenná družstva.
    Zdravotní rizika: Zřídkakdy zásah letící pálkou, klepnutí přes prsty chytaným pěčkem, zvrtnutí nohy při běhu.
    Nářadí a hrací pomůcky:
    Pálky z tvrdšího dřeva, délka 110 až 120 cm, na rukojeti ohlazené. Počet minimálně totožný s počtem prvního mužstva (my měli každý svoji, ohlazenou, řezbami či barvou ozdobenou pálku).
    Pěček – cca deseticentimetrový dřevěný špalík, upravený do tvaru soudku, uhlazený, bez třísek. Podložku tvoří dřevěná destička a cihla.
    Meta nebo také krámek je starý otlučený hrnec, kbelík nebo kastrol. Jediný v soupeřově poli ho hlídá strážce mety nebo hotař (jeho funkce je vysvětlena níže).
    Hřiště je rozděleno na dvě části vyznačenou rýhou, „lajnou“. Na hřišti, které je menší (viz obr.) jsou podél lajny, u pěčka soustředěni v řadě pálkaři s pálkami. Pouze poblíž mety (krámku) se pohybuje jeden z hráčů družstva lapačů (jeho funkce je vysvětlena níže).
    Průběh hry:
    Obě družstva zaujmou svá postavení. U pěčka je s připravenou pálkou hráč, je přichystaný k odpálení pěčka. Odpálí ho vrženou holí tak, aby pěček byl odmrštěn do pole. Do pole tak odletí i vržená pálka.
    Lapači se snaží chytit letícího pěčka, doběhnout k jeho dopadu, sebrat ho a jakkoliv (i hodem) dopravit strážci mety za lajnou. Ten chytí pěčka a utíká s ním klepnout do plechové mety. (Když strážce získá pěčka, může ho k metě dopravit i přesným hodem, ale musí se strefit.)
    V témže okamžiku , kdy pěček letí do pole i s pálkou, utíká hráč pro svou odhozenou pálku. S pálkou se snaží také doběhnout zpátky k metě a klepnout do ní. Udeří-li do mety dřív než z pole putující pěček, má družstvo bod a úspěšný hráč se zařadí na konec řady svého družstva. Trefí-li metu pěčkem strážce mety dřív než vracející se pálkař, odebere pálkaři (případně všem neúspěšným pálkařům) hole – pálky a vrátí je do pole. Strážce dopraví pálky zpět do pole tím způsobem, že z lajny je hází pod nadzvednutou nohou.
    Jednoduchá dětská hříčka „káča“. Tak jako ona se i „Pěček“ jaksi vytratil, možná také proto, že byl dost složitý a náročný. (Ilustrační foto archiv Martina Kříže, Zeměpisná společnost Morava) Hra pokračuje až do chvíle, kdy:
    a/ Pálkaři mají všechny pálky ležet v poli a obě družstva se mění.
    b/ Poločas může nastat po stanoveném limitu (např. půl hodiny). Počet pálek ležících v poli se zaznamená.
    c/ Některý z lapačů zachytí do rukou vrženého pěčka v letu a nepustí ho na zem. Poté se strany změní.

    Nevím, jak je to dnes s bezpečnostními předpisy. Letící holi se dá uhnout, mužstvo nesmí být na hřišti nahuštěno. Chytit pěčka do rukou v letu může znamenat nebezpečí poranění prstů. My na to nedbali. Třeba by šlo dřevěného pěčka nahradit tenisákem…?

    Kresby autor

    Autor