Sláva! Vivat! Ať žije císař! a další podobné oslavné výkřiky zazněly toho dne mnohokráte a z mnoha hrdel. Trachtace to byla veliká – vždyť také bylo proč! V onen den – tedy v sobotu 13. září léta Páně dva tisíce osm mělo více než 170 hostí tu čest nejen přivítati Jeho Veličenstvo císaře Ferdinanda Dobrotivého, ale především býti přítomno slavnostnímu odhalení Herberku, kterýž císařovo jméno na jeho věčnou památku ponese. Herberk tento jest odnedávna majetkem tomíků, tedy Asociace turistických oddílů mládeže, a jakožto budova v podstatě vstal z mrtvých, byv tomíky zgruntu opraven, aby měli, uondáni vycházkami po okolní úchvatné přírodě, kde hlavu složiti.
Mezi hosty byly i osobnosti slovutné jako hejtman Libereckého kraje Petr Skokan, radní Příkazský, tomíci, generalita Klubu českých turistů, zástupci Junáka, Pionýra, České rady dětí a mládeže, zástupci Liberecké oblasti KČT, historici Jiří Rak a Milada Sekyrková, ředitelka Středočeského muzea Eva Balaštíková, sloupská místostarostka Jana Pejčinovičová a mnoho dalších.
Poté, co se hosté shromáždili před herberkem a zazněly úvodní skladby, seznámil shromážděné s pohnutou historií vily Tomáš Novotný, předseda Asociace TOM. O osobnosti císaře Ferdinanda Dobrotivého pak promluvil historik Jiří Rak.
A tu již vjíždějí na prostranství mezi shromážděnými dva historické vozy a přítomní vítají Jeho Apoštolské Veličenstvo císaře Ferdinanda Dobrotivého a jeho suitu. Hudba vyhrává marše, zaznívají zdravice a poděkování, také čestná salva; dítka předčítají císaři básně a krajský hejtman odevzdává mu živý dar v podobě indiánského bojovníka. Jeho Císařská Milost uděluje vyznamenání těm, kteří se nejvíce zasloužili o obnovení budovy herberku, jeho výzdobu a zařízení.
Zpívá se vlastenecká píseň Kde domov můj a Hej Slované! A pak už 
nastává slavnostní okamžik – Jeho Veličenstvo přistupuje k bílé plachetce u vchodu – plachetka padá a objevuje se nápis Herberk Ferdinanda Dobrotivého. Aplaus a provolávání slávy nebere konce. A také ještě zdaleka není konec. Je tu další zahalená deska – a hle – podobizna císaře v životní velikosti, jako alegorie: panovník drží v pravé ruce budovu herberku, zatímco po jeho levé dlani kráčejí mladí turisté. Přípitek šampaňským na zdar dní budoucích nesmí chyběti…
Následuje volná prohlídka herberku – tedy ubytovny pro mladé turisty a další příchozí. Dolnímu patru vévodí společenská místnost s piánem, jídelna a obnovená kuchyně. Kdeže jsou ty časy zrezivělých pánví a zaprášených konviček – přesto jako memento mezi lesknoucím se nerezem a modří stojí historická váha…
Masivní kotle ve sklepení, o nichž se již před třemi lety mluvilo jako o „c.a k. starožitnosti“, ještě čekají na zrestaurování.
Prvnímu patru vévodí herna s mamutem a originálními hrami pánů Skočka a Paláta. Tam se mohou vyřádit mladí i starší. Přítomní mohou zhlédnouti výstavu fotografií – Fotokrásy kolem nás a snímky Milana Blšťáka Sloup a jeho starý kabát. A pak už jen úhledné pokojíčky s válendami a palandami a novoučké koupelničky prvního i druhého patra.
Program pokračuje pohoštěním, hudebním vystoupením Poděbradského mládí, možností zkusit se svézt na vysokém historickém velocipédu, hromadným focením a zpěvem Veroniky Garajové. Slíbená montgolfiéra pro nepříznivé počasí nevzlétla, ale všichni přítomní se dobře baví a nikomu se nechce domů…
A tak přejme Herberku Ferdinanda Dobrotivého, aby ve dnech a létech následujících se mu pod opaterou tomíků i nadále dařilo a aby pod jeho střechou našlo útulek mnoho mladých lidí. Že se jim tam bude líbit, o tom není pochyb.
Autoři fotografií: Pavel Trantina, Michala K. Rocmanová, Jiří Chour, Milan Blšťák, Tomáš Novotný, Zdeněk Šmída, Svatava Pátková
Ferdinand Dobrotivý (1793 – 1875)
byl korunován za velkých ovací v roce 1836 v chrámu sv. Víta na českého krále. Těšil se velké popularitě současníků. Přestože byl vážně nemocen (trpěl epilepsií), snažil se svědomitě vykonávat své vladařské povinnosti. Mimo jiné hovořil šesti jazyky, miloval botaniku, uměl zacházet s mikroskopem. Podporoval industrializaci a technický pokrok. Nezapomínal ale ani na chudé, budoval dobročinné ústavy pro dělnictvo, rozdával milodary… Hovoří se o něm mnohdy jako o neschopném panovníkovi – snad proto, že nevedl velké války a nebyl krutovládcem – naopak, byl slušným a skromným člověkem. Nekladl překážky ani národním snahám českých vlastenců. Po abdikaci v r. 1848 dožíval v Praze a v Zákupech nedaleko Sloupu, milován místními obyvateli.
