Co přes týden nestihnu, obvykle doháním o víkendu. Je neděle, a jak tak věším prádlo na balkoně, uvědomím si, že kolem převládají jiné zvuky než v posledních týdnech. V naší ulici totiž už měsíc den co den od rána do večera, svátek nesvátek, hučí a burácejí stroje – sbíječky, náklaďáky, bagry. Asi už to tu muselo být na pováženou, že se radní rozhodli ke kompletní rekonstrukci vozovky, chodníků i toho všeho pod zemí…
Dneska ale něco jiného, výraznějšího, ty bagry docela přehlušilo. Je to hlasité krákání. Zvednu oči a vidím obrovské hejno černých ptáků kroužících pod šmolkovým nebem. Kavky.
Ačkoliv dneska zrovna svítí sluníčko – přece jen mne maličko zamrazí. Už pár dní sice pozoruju rudozlaté listí psího vína na plotě, ale mozek ještě pořád nechce vstřebat myšlenku, že podzim už klepe na dveře. Kavky jsou toho jednoznačnou předzvěstí.
Po celý podzim a zimu budou rozvážným krokem přeměřovat trávníky na náměstí. Korálkovým očkem se na vás zahledí, hlavičku koketně stranou, jako by říkaly: nemáš něco, co by se dalo sezobnout?
Až za kavkami přiletí havrani, to už bude advent a Vánoce za dveřmi, ale to je ještě daleko.
Do té doby ještě oddíly stihnou několik výprav, sbírání šípků, drakiádu, tajuplnou hru po městě, tradiční soutěž v uzlování, zpěvu nebo běhu do schodů, ti starší se vrhnou do příprav vánoční nadílky a plesové sezóny…
Podzim je totiž pro oddíl tou nejlepší dobou – přicházejí nováčci, nová krev, nové nadšení. Všichni jsou po prázdninách plní síly, elánu a nápadů. Zahajuje se celoroční bodovací hra družin a začíná se plánovat příští tábor.
A tak vítejte, kavky, vždyť podzim je vlastně krásná roční doba, čas šustivého barevného listí a těšení se na zimní radovánky a příští léto.
Michala Kateřina Rocmanová
