Rozhovor s náčelníkem přerovské „Univerzální“ Celostátní vzájemné výměny zkušeností (CVVZ) 2008 Jaroslavem Biolkem – Mussurem (Duha Klub Dlažka, sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi) byl původně plánován tak na dvacet, třicet minut. Nakonec se protáhl na poctivou hodinu a půl. Je tedy nabíledni, že následující text neobsahuje všechny otázky, které během rozhovoru padly – a že prakticky za každou odpovědí by vlastně měly ještě být tři tečky.
V podkladových materiálech určených účastníkům letošní cévévézetky se to jen hemží slovem „univerzální“ ve smyslu „vesmírný“, o škole Za Mlýnem, kde se odehrává větší část programů, se hovoří jako o Ikárii, běžné provozní informace tu lze získat od žlutě oděných dobrovolníků nazývaných „fotonci“… Zkrátka a dobře, určitá inspirace science fiction je tady myslím zřejmá…
My jsme to chtěli trochu zlehčit, no.
…Jak byste stručně popsal mimozemšťanovi, který by právě teď přistál někde u Přerova, čeho je tady v těchto dnech vlastně svědkem?
Úplně stručně to asi nepůjde, ale pokusím se: Setkávají se tady tvorové s dalšími jedinci svého druhu. A to tvorové, kteří se na Zemi vyskytují v menším množství než ostatní, jim podobní – a sice tvorové, kteří vyzařují větší aktivitu, větší záření a snaží se nejenom přijímat, ale i vysílat. Fungují tak, že nejsou jen pasivní, jaksi sami pro sebe, ale jsou zároveň i vysílačem – alespoň se o to snažíme – velmi pozitivních vln.
Cévévézetka se skládá ze spousty různých programů, seminářů, debatních fór, workshopů, her. Chtěl byste nějakou specialitu zvlášť vypíchnout? Co třeba Eldorádo…?
Jezdíme – myslím tím zástupce naší organizace (Duha Dlažka, pozn.) – na cévévézetky od roku 2001 a vždycky jsme měli pocit, že tam něco chybí. Což je správné, protože každý má svou ideální představu o programu. A tak jsme se tyto představy snažili do programu CVVZ dostat. 
Naprostou náhodou jsme narazili na velmi dobrého psychologa plus pár dalších, kteří se mu blížili, a pozvali je sem, aby podstatná část účastníků CVVZ měla možnost trochu se psychologicky vzdělat. Což se nám, myslím, povedlo: byl na to obrovský ohlas. Za druhé: Snažíme se ukázat, že i uprostřed města se dají dělat naprosto fantastické sportovní aktivity. Tato škola byla vybrána nejen proto, že je asi největší, ale i proto, že je tu dostupný veliký park s řekou a zájmovými zařízeními jako je ornitologická stanice, loděnice, kuželna.. Během deseti, patnácti minut se lze do parku dostat a strávit nějaký čas pohybovou aktivitou. Aby člověk zkrátka nejenom seděl a poslouchal nebo seděl a výtvarně tvořil, ale aby se opravdu i hýbal – a mohl potom rozhýbat další lidi.
Jednou z našich hlavních akcí bylo tedy již zmíněné víkendové Eldorádo her a soutěží, které děláme už od roku 1985. Postupem času se počet účastnických týmů ustálil na zhruba patnácti. Týmy soutěží v netradičních adrenalinových a recesních hrách – takových, aby je zvládli i nesportovci. A kousek jsme přenesli i na CVVZ 2008. Během šestihodinové intenzivní hry si účastníci vyzkoušeli leccos, od lanových překážek přes překonávaní řeky na lodích, na raftech až po prvky horolezení a kolektivní činnosti. 
Cílem bylo zachránit sebe a svůj tým před zlými „emzáky“ neboli mimozemšťany, dostat se do určeného prostoru, vybudovat raketu a odletět. A další aktivity? Nebudu vzpomínat „výtvarky“, které na každé cévévézetce jsou – a jsou velmi zajímavé, o to nic – ale dnes odpoledne bude kupříkladu probíhat zajímavé hudebně taneční cvičení s panem Vacíkem z pražské skupiny Tam Tam Orchestra. Překvapilo mě také, že byl brzy plný, dobře lektorsky obsazený a od účastníků kvitovaný program na hvězdárně, který jsem původně pokládal spíše za okrajový. Mohl bych pochopitelně ještě pokračovat.
Co vám dalo při přípravě CVVZ nejvíc „zabrat“?
Zdánlivě největší, a hlavně nejviditelnější problém byl asi s webovým zajištěním: povedlo se nám sice sehnat lidi znalé práce v této oblasti, ale bohužel až v nejzazší fázi; navíc jsme narazili i na úskalí autorských práv k příslušnému počítačovému programu. Tím pádem nám uběhlo šest, sedm týdnů, což je šílené časové období, které jsme tak trochu ztratili. Úplně největší problém byl ale s touto školou. Paní ředitelka, která nám šest let slibovala, že zde můžeme naši akci mít (Přerov kandidoval na pořadatelství CVVZ třikrát, pozn.), „byla odejita“, odvolána. To se stalo v září 2007 – a do dubna, května 2008 tady nebyl žádný ředitel. Školu v té době vedl zástupce, který pak ale také odešel… Úplně nejvíc nám pak dalo „zabrat“ zajištění stravy.
Počet účastníků CVVZ v posledních třech letech neklesl pod tisíc: loni v Třešti jich bylo 1400, v Ostravě přes tisíc, před tím v Třebíči přes 1300 účastníků. Kolik jich máte vy?
Pokud vezmeme veškeré zapojené osoby včetně lektorů, pořadatelů a klasických účastníků, tak si myslím, že to číslo se pohybuje někde kolem pěti, šesti stovek. Většina účastníků sem přijela na celou dobu, to znamená od pátku až do úterka; jejich počet se blíží třem stovkám. A zhruba stovka jich byla jednorázově, třeba jeden den… Není to v žádném případě tisícovka a víc, jak jsme předpokládali. Můj reálný odhad plánované účasti byl tak kolem sedmi stovek.
Organizační tým, který připravoval tuhle cévévézetku, čelil vlastně od počátku kritice ze strany části potenciálních účastníků, a to hlavně ve dvou bodech. Jeden se týkal věkové hranice, kdy došlo ke zvýšení oproti obvyklým šestnácti na osmnáct let, a ten druhý směřoval k termínu, považovanému některými zájemci za příliš příhodný pro konání jiné akce s dětmi z jejich oddílů, družin a kmenů. Jak jste se vypořádali s touhle kritikou? A nezalitoval jste koneckonců někdy toho, uspořádat CVVZ s uvedenými mantinely?
Pokud jde o termín, při zvažování všech pro a proti to pro mne bylo nakonec tak půl na půl – loni v listopadu zase, na rozdíl od téhle akce, naprosto nevyšlo počasí… 
Ale argument, že to nechceme dělat pro mladé, myslím, neobstojí. V tomhle ohledu jsme nakonec ustoupili a povolili účast i šestnácti a sedmnáctiletým – s tou podmínkou, že budou mít dospělého garanta. Řada z nich toho také využila. A pak, hlavně jsme chtěli, aby se CVVZ ještě zkvalitnila – a aby byla opravdovou výměnou zkušeností: s patnáctiletým borcem si většinou moc zkušeností nevyměním. Samozřejmě, oni jsou lepší (sáhne po svém telefonu) v ovládání mobilu, v práci na počítači, ale tohle k práci s děckama zase většinou příliš nepotřebuji…
Samozřejmě, zaregistrovali jsme nepříznivé ohlasy včetně vyjádření České rady dětí a mládeže, že diskriminujeme mladší část vedoucích. A tak jsme řekli: Dobrá, komu je šestnáct, sedmnáct let, může přijet, za splnění podmínky garanta.
Co nám opravdu bralo trochu energii, byla velmi nepříznivá reakce některých lidí, kteří se nám snažili sdělit nejenom co bychom měli a neměli dělat, ale dokonce i jak bychom to měli dělat. Na internetovém fóru jsem se zpočátku jednorázově snažil vysvětlit důvody, proč a za jakých podmínek cévévézetku děláme. Když jsme zakoupili příslušný program, „podařilo“ se mi ale smáznout podstatnou část diskuse, což asi také nebylo ideální… Po zkušenosti z jiných diskusí jsme se pak rozhodli věnovat se přípravě programu a nediskutovat. 
Protože dohadovat se o tom, jestli termín konání má být takový, nebo makový, když už je přitom stejně jednou daný – a začínají se od něj odvíjet i důležité smluvní vztahy – nám přišlo jako kontraproduktivní.
A ptáte-li se, jestli jsem zalitoval přehození termínu, pak říkám: Ano, trochu ano. Jsem si vědom toho – a bavili jsme se o tom i s dalšími vedoucími – že kdyby se CVVZ konala jindy, asi by i účast na ní byla jiná. Ale po řadě příznivých ohlasů jsme opravdu čekali větší účast.
Co byste popřál svým následovníkům, kteří od vás příští rok převezmou pomyslný štafetový kolík CVVZ?
Já bych jim popřál, aby se jim povedla cévévézetka taková, jakou oni chtějí, aby účastníci byli spokojení, aby jich tam přijelo co nejvíc – a toto maximum aby bylo uspokojeno ve svých požadavcích. Alespoň na takových osmdesát, devadesát procent.
Děkuji za rozhovor.
