O co jednodušší to mají anglicky mluvící národy. Tam, když se dva známí potkají, vysloví nicneříkající How do you do? Jak se máte? A ani nečekají na odpověď. A když už se o něčem mají dát do řeči, tak o počasí. Američani ještě navíc, když už je nezbytné odpovědět, tak dodají: „I am fine, thanks“ – mám se skvěle, díky.
Zato u nás na otázku „Jak se vede?“ uslyšíte odpověď „No super!“ nebo „Mám se výtečně…“ asi málokdy.
No jasně, ani se není co divit, řeknete si. Venku počasí, že by psa nevyhnal, jaro a sluníčko v nedohlednu, chřipková sezóna, a k tomu hospodářská krize. Většina z nás sice doufá, že ta krize řádí v Americe, ale média nás denodenně přesvědčují, že je na cestě k nám a už sem strká drápky. Zavřené továrny, propouštění a zdražování máme denně na talíři. A navíc, kdo z nás nemá zrovna nějakou jinou další starost, ztrátu nebo nemoc někoho blízkého, finanční problémy, naštvaného šéfa…
Není se co divit? Jsme snad národ škarohlídů?
Proč vlastně mám tu svou hnusnou náladu vylít na člověka, kterého potkám?
A jak to, že někdo se pořád usmívá jako sluníčko? Copak nemá starosti?
Každý máme nějaké starosti.
Ale vždyť také každý vyřešený problém, každá drobnost, neřku-li velká věc, kterou zvládneme, nás posiluje… Je to zkušenost navíc. A za zkušenosti by člověk měl vlastně být vděčný – díky nim pak dokáže překonat ještě horší věci, které ho mohou v životě potkat.
A tak i přes to, co se na nás hrne ze všech stran, zkusme být pro ostatní tím sluníčkem, pojďme se na sebe usmívat.
Michala Kateřina Rocmanová
