Necháte se taky vyhecovat? Nejvyšší čas začít trénovat…

Prožívala jsem toto její nadšení od chvíle, kdy mi Míša ukázala na webu, že se musí do nějakého data registrovat. Pak si šla koupit nové běžecké vybavení – botky, které jsou přesně dle její nohy a stylu běhu a hodinky pro měření tepu, spálených kalorií a průběhu tréninku. Neřekla bych, že je to zrovna levná výbava, ale po vysvětlení jsem pochopila, že je lepší investovat do dobrých bot, než si kupovat léky na bolesti kloubů…

Ve čtvrtek před maratonem jsem s kamarádkou šla vyzvednout čip a číslo pro měření jejího času při proběhnutí startem a cílem. Už tehdy jsem pocítila, jaká je nevýhoda být jen doprovod – každý se ptá, jestli taky běžíte a když řeknete ne, jste jako havran v kurníku. Prostě cítíte, že jste tam navíc a na nesprávném místě…

Celé vyvrcholení proběhlo v sobotu – domluvily jsme se na půl dvanáctou na Staroměstské… už v metru se mnou již jelo několik párů nebo rodin, kde někdo držel sponzorský batůžek, měl triko s číslem a nebo jen s lehkou nervozitou studoval mapu závodu.
Když jsem v chumlu spousty lidí našla mou běžkyni, byla celá rozhopsaná, a bylo na ní vidět, že už už chce běžet. Po menších průtazích jsme našly, kudy do seřadiště, probojovaly se mezi davy fotících rodinných členů a přihlížejících turistů a neméně než my zmatených jiných závodníků.

Stála jsem za plotem, také se trochu snažila zachytit pár momentek před startem a z repráků se ozvalo „3 minuty do startu“. Míša se protahovala a zdálo se že už nevnímá okolní svět… Dále vzduchem znělo, že vystřelí prezident, bohužel nebylo rozumět jaký, ale rána slyšet byla a celá ta kupa lidí se dala do pohybu…Lehké zamávání a ohlédnutí za mnou a Míša proběhla startem.

Trasa vedla z Palachova náměstí do Holešovic po nábřeží, kolem Palmovky a po nábřeží do Dlouhé třídy, přes náměstí Republiky, Národní třídou na nábřeží až na Palackého náměstí, smyčka kolem Vyšehradu, přes most na Smíchov a nábřežím zpět.

Když Míša odběhla, promýšlela jsem, jak nejlépe vykoumat body na trase, kde bych jí mohla alespoň na pár vteřin fandit. Rozhodla jsem se jít k Dlouhé třídě, nebylo tam moc lidí. Našla jsem si místečko u paní s vnučkou, kterým běžela dcera – maminka a fandily ženám, které proběhly kolem nás. Občasným tleskáním, nebo křičením „hop hop hop, do toho, běžíme“ jsem se snažila splynout s davem fanoušků a podporovat po několika kilometrech – a 40 minutách běhu již dosti ufuněné a asi i vyčerpané běžce.
Byla jsem tam brzo – proběhlo kolem nás několik profi běžců z Afriky. A pak teprve běžely menší skupinky, a pak přiběhly davy lidí.

Hledala jsem černou kšiltovku na blond vlasech, žlutobílé – závodní triko a černé 3 kalhoty. Už jsem si kolikrát myslela že už už je to ona, ale nebyla. Proběhl kolem nás balón s časem 1.50 a to jsem si říkala, tady poběží – předloni zaběhla 21 km na půl maratonu za 2 hodiny a pár minut. Tohle byla pro letošek její kategorie. V asi 3. početnější skupině byla. Když jsem jí uviděla, zapoměla jsem fotit a jen křičela:-) Když mě uviděla, sundala si sluchátka kde měla, jak říkala, „muziku pro běh“, smála se a mávala mi. V tu chvíli mi poprvé začlo být opravdu líto, že jsem neběžela taky. Adrenalin stříkal všemi směry. Někteří závodníci byli rudí, rysy v obličeji zatuhlé a oči upřené do cíle. Jiní se smáli, běželi nadšeně a tvářili se že mají sil na rozdávání.
Přeběhla jsem zákrutu a byla připravena znovu skandovat. Míša tam byla za minutku. Mávala jsem a křičela spousty slov jako makej, do toho, jsi skvělá, běž!… Míša se propletla z pravé strany na levou ke mě a plácly jsme si. Zatímco běžela Dlouhou třídou někam k náměstí Republiky, já se potřebovala dostat k metru a popojet na Karlovo náměstí. Povedlo se, když sem tam chvilku stála a říkala si snad mi neutekla, proběhl kolem mne balonek s časovkou 2:00 a já věděla že už je na cestě na Albertov a vyhlížela jsem ji směrem na most na Smíchov. Po asi 10 minutách proběhla okolo mě. Měla jsem štěstí a vždy si našla místo kde nikdo nebyl a mohla sem být blízko ní, že si mě všimla.

Pak následovalo poslední místo, kde jsem jí mohla fandit. Trať pokračovala na Smíchov, Nádražní ulicí směrem ven z Prahy a zpět na nábřeží směrem do centra. A tam jsem si našla místo na sluníčku mezi mosty. Přede mnou stála skupinka cizinců, tipla bych si je na Francouze – 3 ženy s asi 9 ratolestmi kolem sebe do věku 4 let. Během pár minut začali skandovat „Pa Pa Pa Pa….“ Zastavil se u nich udýchaný běžec, s jednou z žen prohodil pár slov, pohladil holčičku po tváři a utíkal dál. Za chvilku se ozvalo opět jejich skandování na podporu běžících tatínků a kolem nich proběhl další z tatínků, jen zamával a běžel dál. Za další asi 3 minuty za hlasitého skandování proběhl třetí tatínek a za provolávání „Pa Pa Pa Pa“ si plácnul s jednou z ratolestí. Jedna z holčiček se rozbrečela, protože asi chtěla, aby si s ní taky plácnul. Ale Pa Pa už byl o několik desítek metrů dál a dobíhal své poslední 2 kilometry maratonu. Stála jsem kousek za cedulí 19 km a čekala, kde mám tu svou běžkyni.

Kousek za tatínky proběhl balón 1.50 a já věděla, že tu Míša za chvilku bude. Byla, žádný úraz na trati, energie nedošla a ona proběhla kolem mne. Fandila jsem, jak jsem mohla, ona vypadala, že je ráda a já byla taky. Měla jen 2 km do konce a vypadala, že by dala i víc. Krom zarudnutí v obličeji nebyla vidět známka vyčerpání. Kousek sem popoběhla, abych ji ještě zachytila, ale ty hodiny tréninku měla navíc. A v kozačkách na podpatku, kabátě a s batohem, který jsem jí hlídala, svou kabelkou a foťákem na krku se běželo hrozně. Přiznávám, na sportovní den špatné vybavení.

Šla jsem podél běžců až do cíle, zpocená pod kabátem, hlasivky vyřvané, nohy uchozené a foťák vybitý. Za těch 15 minut, než jsem od 19. km došla do cíle, kdy jsem se drala turisty a přihlížejícími nebo ještě fandícími lidmi, jsem měla spousty času na přemýšlení.

Pro mne, jako laika v běžeckém světě velmi motivující zážitek.
Proběhlo kolem mne tolik lidí, kteří šli do toho, a to mne asi dostalo.
Začátkem září je podobný maraton, takže nasadím tenisky a alespoň kousek poběžím s Míšou.
A příští rok? Zkusím své tělo trochu potrénovat, rozcvičit, a změřím své síly. Příší rok poběžím taky.