Uplynul týden od návratu z tábora a já v půli noci budím sestru s neartikulovanou naléhavostí. Když se jí podaří mne probrat, tak zase odkráčím do postele – právě se mi zdálo, že jsem zaspala a nevzbudila děti na bojovku. Na táboře jsem budila pro změnu spolubydlící, s pocitem, že je jedním z mých neposlušných dítek a nechce vstávat na rozcvičku. Podobně kamarádka prý mluvila prvních pár nocí po táboře ze spaní: „No tak, polož ten klacek.“ či „Pospěšte si, ať nejsme úplně poslední…“ Prostě pořád ještě táborem žijeme, ačkoliv už jsme dávno doma.
Moje nejmilejší dětská fotka je z mého prvního tábora. Ještě mi ani nebyl rok. Stojím u barelu se šťávou jen v modré mikině a okolo mne krouží hejno vos. Sestra říká, že tam každý dostal žihadel nepočítaně, jen já ani jedno, a to jsem si tam hrála pořád.
Od mých dětských let se hodně změnilo. Teepee a koupání v ledovém potoce jsem vyměnila za chatičku a teplou vodu. Když jsem před pěti lety odpověděla na inzerát na praktikantku, nevěděla jsem, do čeho jdu. A teď jsem ráda, že už léto netrávím jen zdvořilostními návštěvami babiček.
Ony se ty tábory ale zas tak moc neliší. Alespoň náplní. No, dětí máme víc, ale většina s námi jezdí s železnou pravidelností už dlouho – jedna slečna jich má na kontě osm a říká, že až dovrší desítku, pojede jako praktikantka. Letos nám na táboře vytrvale prší, ale děti neremcají, oblečou pláštěnky a holiny a jde se do lesa…
Zatuchlé oblečení už zase voní čistotou a komáří štípance už skoro ani nesvědí, přání vrátit se alespoň na jeden den na tábor jsou ale bohužel nesplnitelná. Tedy, alespoň do příštího července, pak už mě doma zase nikdo neudrží.
Lída Sobková
