U Petra. Malebné údolí, na jehož úbočí ze skály vyvěrá průzračný potok plný raků a jiné zvířeny. Na potoce stojí několik mlýnků, k nimž již po generace přijíždí místní lidé mlít obilí. Nedaleká vesnice Gerník, v níž v současné době žije okolo dvou set duší. Oblast českého Banátu, oblast na jihu Rumunska, kde se v předminulém století usadili a vesnice založili lidé, kteří přišli od nás, z české kotliny. Svou kulturu, tradice i jazyk si úzkostlivě střežili, a proto dodnes zní po několika vesnicích této oblasti český jazyk. V některých více, v některých méně. Kdybyste zamířili z Gerníku v polovině srpna směrem k Petrovi, mohli byste spatřit na louce u mlýnků dvanáct podsad, dvě týpí a jedno velké šapitó. Náš tábor.
Na tento tábor, pořádaný Asociací turistických oddílů mládeže (A-TOM) a Ligou lesní moudrosti, jsem měla možnost se podívat už v loňském roce. Jako návštěva podílející se na programu indiánského dne. Po třech dnech strávených s místními dětmi jsem zatoužila vrátit se na tato místa, k těmto lidem, zpět.
A to se podařilo. Na začátku letošního srpna jsem k mlýnkům u Vodenic přijela spolu se svými přáteli, jako vedoucí 2. turnusu.
Převzali jsme pěkně zařízený tábor po prvním turnusu, což nám značně usnadnilo počátek tábora, a začali se těšit na děti. O tom, že zřejmě nepřijedou všechny, jsme již věděli, a tak jsme měli radost, že jich nakonec přijelo alespoň šestnáct. Děti ze Svaté Heleny, Gerníku, Eibentálu, Moldavy Nuovy, dokonce i ze srbské vesnice Krušice.
Hned po příjezdu přivítal děti bankéř, šerif, bugatar (kuchař) a pět indiánů. Následující den jsme měli možnost vidět údolí z ptačí perspektivy a projet se na traverzu díky Tetkovi a ostatním až z daleké Ostravy. Večer jsme se pak všichni vydali za starým indiánským dědečkem, mluvícím lakotsky (jazyk indiánského kmene Lakotů, Siouxů), který nám mimo jiné prozradil místo, na kterém se ukrývá mapa. A tak začala celotáborová hra a hon za zlatem. Mladí zlatokopové si také ušili woodcrafterské šerpy a začali pomalu, ale jistě, plnit úkoly, za které získávali pocty – symboly orlích per. Dny pro nás byly občas příliš krátké, a tak se večerní píseň zpívala a děti se rozcházely do svých stanů vcelku pozdě. Následující rána, zatímco jsme se my, vedoucí, rozespale probouzeli, děti už venku živě povídaly. Vstávaly opravdu brzy.
Občas se na nás přišli podívat turisté, kteří procházeli kolem, jindy psi, kteří si oblíbili naši odpadovou jámu. Zavítali k nám čas od času krávy, koně a ovce, kteří se zde byli zvyklí pást a teď jen nevěřícně zírali na bílé stavby. Místní pasáček byl dokonce tak unešen z naší hry evoluce, že si musel děti, které běhaly po čtyřech a vydávaly zvířecí zvuky, vyfotit svým mobilem. Přicházeli i lidé z vesnice, kteří šli jakoby kolem.
Po dvou sněmech přibyly na šerpách orlí pera, byly uděleny tituly Hledač cesty, a dokonce dvakrát i vyšší titul, Poutník. Děti si vydělaly peníze, zakoupily území na potoce a začaly rýžovat zlato. To pak opět směnily za peníze. Na závěr jsme se vydali znovu na návštěvu za dědečkem. Byla noc, svítil měsíc. Dědeček byl posmutnělý nad honbou za penězi, závistí, soutěživostí a vyzval všechny, kteří jsou ochotni se svého bohatství vzdát, aby vstoupili do jeskyně a zanechali tam své dolary. Vstoupili všichni. Na památku si pak každý s sebou odnášel jedno ozdobené pero.
Co dodat? Když byla příprava tábora ještě v plenkách, obávali jsme se trochu, jestli se nám podaří najít lidi, kterým by se chtělo vyrazit pořádat tábor 1200 kilometrů od domova. Ale hledat jsme je nemuseli. Našli se sami. A stejně přirozeně a hladce, jako jsme se dali dohromady, probíhal i celý tábor v Rumunsku.
Díky Filipe, Pavle, Láďo, Petro a Milane z kmene Osmaka Opo, Karolino z kmene Walden, Michale. Díky Jozo z Gerníku. Díky Emile, Dančo, Moniko, Ilonko a Esterko z Heleny. Díky Gabo, Ovidio, Ionelo, Týnko a Josefínko z Eibentálu. Díky Stevo, Tomo a Katko z Krušice. Díky Adino a Dášo z Moldavy. Díky za nezapomenutelných deset dní!
