Uprostřed podzimu nadchází období projektových žádostí. Lidé z menších či větších neziskových organizací upírají své oči do monitorů s nadějí, že taková či jiná aktivita bude v příštím kalendářním roce podpořena. Nějaké ty projekty jsem napsala a hodně jsem jich z pozice člena hodnotících komisí přečetla, a proto musím říct, že dát na papír a do tabulek, co vlastně sdružení dětí a mládeže dělají, je někdy peklo (a číst ten výsledek také). Troufám si říct, že úplně nejhorší to nemají ti, kteří začínají a přicházejí s nějakým novým nápadem, ale ti, kteří píšou svůj projekt po několikáté. Jak opět popsat, že jsme dobří, že chceme dělat, co nás baví, pro vyhraněnou cílovou skupinu – a pořád se neopakovat, neupadat do frází. Pokud je projekt dobře „napsán“, ale není autentický, tak se může stát, že ty, co ho budou hodnotit, stejně nezaujme… Osobně si myslím, že ve vztahu k institucím, které „dávají“ peníze, není podání žádosti k nějakému datu tím klíčovým momentem, kdy se rozhoduje o tom, zda podpoří projekt či nikoliv. Během té známé podzimní projektové sezóny se totiž jedná v podstatě spíše o sklizeň. Každý z hodnotících se při posuzování žádosti vědomě či nevědomě zeptá – co dokázala ta organizace dosud? Jak naložila s prostředky, které měla, byly její aktivity někde vidět? Ano, myslím tím celoroční Public Relations v nejširším slova smyslu. Z pohledu těch, co dávají peníze, se jedná spíše o zaměření na průběžnou informovanost a s tím spojenou transparentnost. Nebojte se o sobě dávat vědět – nejenom tím, že každý rok podáte projekt a žádost o podporu vaší činnosti s dětmi a mládeží. Můžete začít třeba tím, že využijete informační servis ČRDM, jako je zpravodajství na Adamu či v Arše, pošlete pár fotek a sloupců do místního časopisu ve vaší lokalitě, uspořádáte veřejnou akci atd. Třeba zjistíte, že to „PR“ není tak zbytečné plýtvání časem a silami.
Michaela Přílepková
