Lidé pracující s dětmi a mládeží by se měli zamyslet nad tím, jestli jim akce zvaná „Celostátní vzájemná výměna zkušeností“ (CVVZ) něco dává – a pokud ano, neměli by ji pomíjet. Nabízí totiž řadu kvalitních vzdělávacích seminářů zaměřených na nejrůznější témata – a i když tato školení nejsou vyloženě akreditovaná, zájemce jich může absolvovat hned několik – vlastně za cenu jediného. Nehledě na to, že „cévévézetka“ obohatí o nové poznatky nakonec prakticky všechny: tedy nejen účastníky této akce, ale i jejich lektory a pořadatele, říká v rozhovoru pro zpravodaj Archa a server Adam.cz Iveta Sedláčková – Ivča, náčelnice plzeňské CVVZ 2009.
Celostátní vzájemnou výměnu zkušeností 2009 v Plzni pořádáte Vy a DDM Radovánek Kaznějov; organizování akce zaštítila Asociace nestátních neziskových organizací (ANNO). Co Vás motivovalo? Proč jste se rozhodli zorganizovat „cévévézetku“?
Cévévézetka vlastně v Plzni, ba ani v Plzeňském kraji ještě nebyla. Chtěli jsme, aby se lidé z celé České republiky dostali do Plzně, mohli poznat naše město, kraj – ale hlavně, aby organizace tady z Plzně měly možnost se této akce aktivně zúčastnit; na cévévézetkách nás bylo vždycky hrozně málo… Bohužel musím říct, že kromě organizátorů jsou snad jen čtyři účastníci z Plzně. Takže i když se cévévézetka pořádá tady a Plzeňáci by mohli využít toho, že neplatí za dopravu a místo konání mají tak blízko, zdá se, že toho moc nevyužili.
Myslíte si, že pořádání letošní cévévézetky nějak ovlivnila ekonomická krize? Pocítili jste ji nějak?
Pocítili jsme ji velmi. Nechtěli jsme to nějak rozšiřovat, než cévévézetka proběhla: veškeré dotace byly nižší anebo prakticky žádné. Je známo, že se na pořádání CVVZ vždy dostávají její organizátoři dotaci z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy; peníze přicházejí z kraje, z města… Všude jsme o ně žádali. Na městě jsme dostali kupříkladu perfektní záštitu od primátora, ale bez podpory finančního rázu.
V internetových diskusích kolem Celostátní vzájemné výměny zkušeností v Plzni se objevil termín „přerovská pauza“. Jak mu rozumíte Vy jakožto organizátoři následovnické akce po Přerovu v loňském roce?
Pořád se to omílá kolem dokola: „přerovská pauza“…, spousta lidí tam nebyla… Pro někoho se CVVZ fakticky vynořila znovu po dvouleté přestávce. Myslím si ale, že loňská neúčast některých zájemců o tuto akci jejich letošní rozhodování ovlivnila asi tak v poměru padesát na padesát procent. Protože ti, co na cévévézetky jezdí, stejně přijeli – a ostatní by asi nepřijeli, ani kdyby žádná „přerovská pauza“ nebyla. Myslím si tedy, že odhodlání lidí ovlivnil trošku Přerov, a hlavně finanční krize: nedostali jsme dotaci, a museli jsme tudíž navýšit účastnický poplatek. Někteří lidé mají hluboko do kapsy a výdaj šesti set korun by zkrátka pocítili.
Přijeli sem jenom Češi, Moravané a Slezané, nebo i lidé ze zahraničí – ze Slovenska a z Polska, například?
Je tady jeden člověk z Německa, jeden z Polska a spousta lidí ze Slovenska. Řekla bych, že každoročně se na CVVZ objevuje hodně účastníků ze Slovenska, a jak to sleduji – jezdím také každý rok na cévévézetky, tak si myslím, že jich je tu ještě víc než jindy.
CVVZ v Plzni převzala model garantů kteří bdí nad účastní účastníků mladších osmnácti let. Proč vlastně? Co je důvodem pro tu garanci?
My jsme ji převzali po Přerovu, několikrát se o ní mluvilo na Quo vadis (tematická debata o dalším směřování CVVZ, pozn.) a čekalo se, jak se k tomu problému kdo postaví. Jako organizátoři jsme vždycky říkali, že s tím souhlasíme. Myslíme si totiž, že je to lepší, když garant opravdu ručí za to, že děti se na akci přijedou vzdělávat. Jde přece nejen o vzájemnou výměnu zkušeností, ale také o vzdělávací akci. Kdyby děti svého garanta neměly, tak by třeba přijely jenom na doprovodné programy nebo na hernu deskových her a tak podobně…
Jak rozsáhlý tým lidí má na starosti letošní akci po organizační stránce? Kolik vás je? Pomáhají Vám nějak dobrovolníci z dětských sdružení?
Máme dvacítku dobrovolníků, kteří tu jsou celé tři dny, jinak jich je padesát šest, a ti se mění. Jdou třeba pomáhat na pátek a neděli nebo sobotu neděli… Hodně nám pomáhají dobrovolníci z Domusu, což je organizace, která se zajímá o zanedbávané děti, a potom takzvaný Šuplík z Radovánku Kaznějov.
Řekla byste, že letošní cévévézetka je něčím osobitá, jedinečná?
Zahajovací ceremoniál bývá v režii organizátorů. My jsme ho pojali tak, že jsme ho svěřili amatérským hercům – ochotníkům, kteří zpívali plzeňské pověsti. Nejen celé zahájení, ale i akci samotnou jsme totiž komponovali tak, aby lidé pokud možno trochu poznali naše město, a to i v případě, když se nedostanou mimo budovu, ven. Takže jsme školní chodby pojmenovali podle plzeňských pamětihodností… Novinkou byly i „balónky štěstí“; měli jsme reference, že se používají na táborech, že se tam dost ujaly a baví děti i dospělé. Mým cílem ale bylo hlavně zaměřit se na děti handicapované, děti s LMD (lehká mozková dysfunkce, pozn.), ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou, pozn.), protože si myslím, že ty děti jsou vyřazované z kolektivu. Pořád se mluví o integraci, ale není to takové, jak bychom si asi představovali. Opravdu bych chtěla, aby každý člověk, který vede neziskovou organizaci tohoto typu, bral podobně handicapované děti do svého oddílu. A pokud nechce – ale měl by chtít – aby alespoň doporučil rodičům vhodné řešení: Aby jim řekl o organizacích, které se o handicapované děti zajímají.
Co je víc – počet účastníků CVVZ, nebo počet spokojených účastníků CVVZ? A jste schopni míru té spokojenosti registrovat a vyhodnotit?
Myslím si, že je v zásadě jedno, jestli se člověk schází v komorním pročtu, nebo jestli jde o megaakci. Myslím si, že záleží hlavně na skladbě programu a na tom, jaká společnost účastníků se sejde. Ohlasy na naši akci samozřejmě zaznamenáváme, vnímáme je. Nasloucháme názorům lektorů i účastníků a výstupy z nich hodláme předat svým následovníkům. Včera jsem zrovna seděla a povídala si s lidmi z Hradce Králové, kandidujícího na pořadatele v roce 2011. Ptali se mě, jak je to organizačně složité, jestli stojí za to, do toho jít, jaké se objevily potíže a tak. 
Na prvopočátku jsme od některých účastníků zaznamenali jisté negativní reakce, ale tak to už na cévévézatkách chodí, že pátky bývají hektické. Ale jinak, programy se líbily: třeba průchozí rukodělná dílna – tu neměl na cévévézetce ještě nikdo. Vždycky je totiž největší zájem o rukodělné činnosti, a my jich tu máme sedmnáct druhů. Každý mohl přijít, obejít si stolečky s rukodělkami a odnést si vlastní výrobek. Za mnou pak chodili lidi, klepali na dveře štábu, a ptali se, jestli to nejde prodloužit…
Je to asi těžké říct, ale myslíte si, že s ohledem na informace dostupné tady ve štábu, by se dalo v souvislosti s vývojovým trendem cévévézetky hovořit o nějakým plzeňském bodu obratu?
Když budou lidi spokojení, tak si myslím, že až se uklidní finanční krize, půjde to s CVVZ zase nahoru, k lepšímu. Znovu se dostane někam na úroveň, jaká byla v Třešti, v Třebíči.
Chtěla byste Vy sama závěrem něco dodat?
Chtěla bych, aby lidi, až si tenhle rozhovor přečtou, se opravdu zamysleli nad tím, jestli jim cévévézetky něco dávají. A pokud dojdou k závěru, že ano, aby na ně jezdili. 
Protože si myslím, že je to pro ně to nejlepší, co může být: I když nemají školení akreditovaná, dostávají jich za cenu jednoho vlastně spoustu. A navíc – nikdo jim nikde jinde nedá výměny zkušeností, které tu probíhají. I já se vlastně učím od všech těch lidí, je spousta poznatků, které člověk za ty tři dny vstřebá. A jako organizátorka? Ptají se mě, jestli bych do toho znovu šla; ať už to dopadne jakkoliv, pro mě to byla ohromná zkušenost, protože jsem se spoustu věcí naučila a seznámila se i s řadou lidí, se kterými bych jinak nepřišla do styku. Cévévézetka lidi zkrátka opravdu obohatí. Je to supr akce.
Děkuji za rozhovor.
