Znáte taky to dilema? Stromeček ano nebo ne? Zničit život jednoho budoucího lesního velikána a pak ještě dva roky dolovat jehličí z koberce…? Nebo koupit jen pár větviček a z nich udělat kytici… Nebo snad živý stromek v květináči? Za poslední roky, kdy jsou děti dospělé, jsme si – kromě umělého stromku – vyzkoušeli různé možnosti.
Před týdnem jsem šla něco pomoct kamarádovi, který je vozíčkář. Kdosi mu věnoval pěknou borovičku, a tak jsem vzala ssebou krabici červených ozdob. Nebylo mu dobře, lehl si a tvrdě usnul. Když jsem dokončila slíbené, vzala jsem stromek, opižlala kapesním nožem kmínek, aby se vešel do stojánku, a za svitu malé lampičky jsem potichoučku ověšela větvičky. Ve chvíli, kdy jsem uklidila poslední třísky a chystala se zmizet, otevřel kamarád oči: „Jééé, stromeček! Ten je krásný!“ Najednou z něj byl pětiletý kluk, který s pusou dokořán čeká, kdy zazvoní Ježíšek…
Prostě stromeček v našich krajích k Vánocům patří…
Ryba na Štědrý den? Kapr? Hm, a nemohl by to být radši pstruh? Anebo rovnou řízky…
Léta jsme, když byly děti ještě malé, rozváželi a roznášeli Betlémské světýlko – známým, příbuzným, do kostelů i jinam. Každý měl lucerničku, a tak byla naděje, že aspoň někomu vydrží svíčka hořet. Poslední roky na to nějak nebyl čas ani nálada. Letos ale když se vracely dcery od babičky, potkaly skupinku skautů, jak nesli světýlko. Přijely domů celé natěšené: „Viděly jsme Betlémské světýlko! A nemohla bys ho, mámo, zase opatřit? Pamatuješ, jak jsme tenkrát…“
Jasně že pamatuju. A tak beru lucernu a jdu pro světýlko. Naštěstí vím kam…
Štastné a veselé!!!
Michala Kateřina Rocmanová
